Reakce na článek Jiřího Doležala, Reflex, únor 2002

Zachraňme kus historie, nepočítejme jen peníze

Rádi bychom reagovali na mimořádně neobjektivní článek Jiřího Doležala “Sponzorujme zlatou mládež”, otištěný v posledním Reflexu (09 – únor 2002). Pan Doležal si z dostupných faktů vybral jen ta, která se hodila do jeho předem napsaného článku, a z nich ještě řadu překroutil. Hned po svém zjevení se ve Střešovicích nás informoval, že “pozítří odevzdávám článek tady o tom squatu, tak jsem se ještě přišel podívat”. Výsledné dílo bohužel přesně odpovídá zvolené metodě, kdy se nejdříve píše článek a teprve potom zjišťují informace.

Domkářská kolonie staré Střešovice vyrůstala v 18. a 19. století. Její charakter lákal lidi, přijíždějící z venkova do Prahy za prací, protože městské prostředí nevyhovovalo jejich zvykům a způsobu života. Ještě na začátku 20. století žily Střešovice jako uzavřená vesnice, která si vše potřebné vytvářela sama. Ze vzájemné výpomoci vznikaly pevné sousedské vztahy, které všem obyvatelům skýtaly především pocit jistoty. V roce 1900 měla čtvrť téměř dva a půl tisíce obyvatel. Počet obytných místností v každém z domků často přesahoval deset a ve většině případů žila v každé obytné místnosti celá rodina.

Až do 80. let 20. století zůstaly staré Střešovice ušetřeny výraznějších stavebních úprav a představovaly unikátní kulturní památku z hlediska celé České republiky. V té době ovšem pražský magistrát odsoudil enklávu k zániku jako “ostudu dělnického bydlení” a na jejím místě měly vzniknout ambasády socialistických zemí. Většina obyvatel byla vystěhována, přibližně třetina domků zbourána. Další devastaci zastavil politický převrat v roce 1989. Řada původních majitelů se však do Střešovic již nikdy nevrátila a domky nahlodával zub času.

Členové dnešního Dobročinného spolku Medáků přišli do Střešovic v roce 1995. Šlo o mladé lidi hledající jednak bydlení, jednak zázemí pro realizaci svých vizí. Staré Střešovice si nás získaly svou romantikou a atmosférou starých časů. Bylo zde kolem dvaceti opuštěných a zničených domků, některým chyběly dveře a kusy střechy, v jiných byl skrz okna ještě vidět nábytek, záclony a zapomenuté nádobí. Informace o smutné novodobé historii čtvrti nám poskytli sousedé. Prakticky všichni tehdy bydleli “načerno”, protože magistrát jim jejich domky, ukradené za socialismu, odmítal vrátit a soudy se vlekly. Souhlasili s tím, že budeme zchátralé domky obývat, s podmínkou, že se o ně postaráme a budeme jednat s vlastníkem.

Původně jsme měli v úmyslu domky odkoupit, neboť Střešovice byly zapomenutým a levným koutem Prahy. Byli jsme ujišťováni, že brzy bude připraveno výběrové řízení. Ačkoliv konkurz se neustále oddaloval a komunikace s magistrátem vázla, naše působení v domcích zjevně nikomu nevadilo. V roce 1998 jsme založili občanské sdružení. V té době již byly dokončeny základní opravy a připravovali jsme kulturních akce pro veřejnost. V následujícím roce jsme magistrátu předložili komplexní projekt “Alternativa pro staré Střešovice” a požádali o nájemní smlouvy. Současně jsme naše představy předestřeli starostovi Prahy 6 Pavlu Bémovi. Jak vyplývá z této stručné chronologie, kulturní projekt nevzniknul jako reakce na snahy magistrátu o vyklizení domků, jak se domnívá Jiří Doležal. První větší kulturní akci jsme uspořádali na podzim 1999, v souvislosti se zveřejněním našich záměrů. První příkaz k okamžitému vyklizení objektů přišel na podzim 2001, v souvislosti s narůstáním snah o komerční využití příslušných pozemků v atraktivní lokalitě.

Vedle kulturního programu Medáci usilují o záchranu historické zástavby ve Střešovicích. V rámci projektu “Střešovice – součást kulturního dědictví” se účastníme stavebních řízení, provádíme dokumentaci staveb, archivujeme historické podklady a zpracováváme odborné materiály. Díky naší aktivitě mají být staré Střešovice v příštím roce prohlášeny památkovou zónou.

Pan Doležal tvrdí, že udáváme své sousedy, protože jim smrdí auta, jejich domy vypadají globalizačně a do detailů nedodržují stavební povolení. Jak již bylo řečeno, Střešovice leží blízko městského centra. Existují proto i jiné vize, než zachování jejich historického rázu. Skupina “podnikatelů”, kterým se podařilo skoupit velké množství sousedících parcel, zde budují nájemní domy, v nichž se měsíčně platí kolem sta tisíc korun. Nadstandardní byty si pak najímají většinou cizinci. Se spekulanty – kteří ve Střešovicích vůbec nebydlí – máme četné konflikty. Je nám jedno, jak vypadají jejich domy a jaká mají auta. Nemůžeme se ale smířit s tím, že v lokalitě, která bude brzy památkově chráněna, probíhá masivní nepovolená výstavba. Nájemní domy zde stojí jen díky výjimkám ze zákona, dodatečným povolením a neuvěřitelné shovívavosti stavebního úřadu. Již od podzimu probíhá ve Starostřešovické ulici výstavba dalšího z domů, který dodnes nemá stavební povolení.

S většinou obyvatel starých Střešovic – včetně novousedlíků – nemáme žádné problémy. Řada z nich naopak vítá naši účast při připomínkování nové výstavby, protože jako občanské sdružení máme k dispozici advokáta a architekty. Při stavebních řízeních se snažíme hájit zájmy místních obyvatel, jimž nevhodné novostavby znehodnocují nemovitosti i životní prostředí. Není to bez rizika, protože místním spekulantům snižujeme možné zisky. Jednou v zimě jsme se již dočkali vymlácení oken, pak dokonce vyhrožování fyzickou likvidací.

Jiří Doležal v článku dále píše, že jeden z objektů je po našem “squateření” v takovém stavu, že bude muset být prodán ke zbourání. To je zjevný nesmysl. Objekt č.p. 946 v ulici Nad hradním vodojemem bude prodán, protože Rada městské části v něm nechce provozovat aktivity pro veřejnost. O zbourání však nemůže být řeč. Dům je v poměrně dobrém stavu a jednou z podmínek veřejného výběrového řízení je jeho zachování v historické podobě.

Neobyčejně nefér jsou pasáže, kde píše o “špinavém nuzném bytě” a klubovně pro synky z okolí, v níž se bydlí jenom v létě, v zimě pak v teple u mámy, která rozmazlené zlaté mládeži vaří večeře. Sám bydlím ve starých Střešovicích sedmým rokem. Můj byt je možná nuzný, protože nemám mnoho věcí, nábytek je starý a topí se v kamnech. Rozhodně ale není špinavý. Život v kamenném domku je mi příjemný. Není zde tekoucí voda ani luxusní vybavení, ale zato klid, příjemní sousedé a prostředí, které je lékem na ruch a spěch města.

Podle pana Doležala je celá kauza jen nafouknutou mediální bublinou. Zpochybnil dokonce i pořádání kulturních akcí. Těch přitom proběhly stovky a navštívily je tisíce lidí. Většina umělců vystoupila zdarma, aby vyjádřili podporu našim záměrům. Na činnosti Medáků se podílí řada specialistů, členy naší Odborné rady jsou rektor AVU Jiří Kotalík, evangelický farář Pavel Pokorný, historik umění Ivan Muchka, sociální ekolog Bohuslav Blažek, hudebník Jan Burian a historik Michal Flegl. Na našich projektech spolupracuje více než dvacet organizací z oblasti památkové péče, kultury, vzdělávání, ekologie, umění atd. O našich aktivitách psaly MF Dnes, Lidové noviny, Respekt, Literární noviny, Nový Prostor, Divadelní noviny či Architekt. Naše aktivity podpořil Poradní sbor primátora hl. m. Prahy pro památky a urbanismus, za kulturní projekty jsme získali čestné uznání Prorok 2000. Je skutečně těžké si lze představit, že všichni ti lidé se nechali zmanipulovat, jen Jiří Doležal nenaletěl.

Chápeme, že slovo squating může vyvolávat různé negativní reakce. V našem případě se však někdejší obsazení a užívání chátrajících domků bez písemné smlouvy s majitelem, dávno přerodilo v mnohem širší činnost, ve snahu přispět k rozvoji obce, kde žijeme. Pro své záměry jsme nadchli řadu umělců, odborníků, dobrovolníků i sponzorů. Nyní je předkládáme Úřadu Prahy 6 a je jen na obvodních zastupitelích, zda takový projekt podpoří. Jsme přesvědčeni, že námi nabízené kulturní centrum je mnohem více, než peníze za prodej pozemků, které se v obecním rozpočtu ztratí a nepřinesou dlouhodobý užitek.

Za Medáky - - - Martin Skalský



Zpět na seznam novinek



Za publikační systém Toolkit děkujeme Econnectu