Press 2001

Český Rozhlas - Praha, 8. 8. 2001

Dobročinný spolek Medáků

Dobročinný spolek Medáků ve Střešovicích je squatt. Tři domky obývá osm lidí rozhodnutých zachovat tuto lokalitu, ctít ji a využít ke kulturním akcím pro nejširší veřejnost. Již dva roky pořádají nejrůznější akce od keramických dílen pro děti, přes výstavy, koncerty, divadla a přednášky pro dříve narozené. Panuje tu klid a řád, skoro neuvěřitelný v chaotickém rytmu hlavního města.

Mluvila jsem s Katarinou Krnavou a Jiřím Weberschinke, kteří zde bydlí, domky opravují a stojí za bohatým programem Spolku Medáků. Pršelo. Lilo jako z konve, byl červenec a v malém domečku bylo útulno. Na stole hořela svíčka a kouřilo se z hrnků kávy, kolem nohou se nám motal pes. Listovala jsem černobílým přehledem kulturních programů Starých Střešovic a četla... Uplynul právě rok od uspořádání Dne na záchranu Starých Střešovic, na němž Medáci představili svou vizi pro oživení někdejší řemeslnické enklávy. Navrhli úřadům projekt k rekonstrukci a dlouhodobému užívání tří střešovických domků. Do prvního zchátralého domku se Medáci nastěhovali před šesti lety...

Tady píšete, že je to už šestý rok, co jste tady. To už jste tu tak dlouho?

K.K. Jsou tu tři domky a v tomhle domě jsme už šestým rokem.

Jak to všechno vlastně začalo? Někdo přišel, uviděl dům...

K.K. Martin Skalský. Bydlel v téhle lokalitě a chodil tudy často na procházku. Poznal, že je to opuštěný dům, byl schovaný na konci ulice v rohu a byl v šeredném stavu, zarostlý, poničený, zaházený odpadky, nemělo to okna, dveře, střechu...

Nikomu nepatřil?

J.W. Patřil magistrátu, ještě do minulého roku. Jakmile se to všechno pohnulo, všiml si toho a rozhodl, že se to bude ve velkém prodávat. Minulý rok v červnu to vypadalo, že se dům prodá formou obálkové soutěže, tzn. kdo nabídne víc, ten ho dostane. My jsme s nimi jednali jako občanské sdružení sice už v únoru minulého roku, ale oni na to vůbec nereagovali. Věděli o nás, měli první verzi projektu, ale v červnu to dali do prodeje a vůbec s námi nekomunikovali. Dozvěděli jsme se to náhodou. Naštěstí byla soutěž nesprávně vypsaná, a tak jsme proti tomu vystoupili. Minulý rok se ta soutěž zastavila a teď patří domy Praze 6. Hovořili jsme s panem Bémem a teď čekáme, co bude dál, jestli se vypíše konkurz... Ale už jak se vypíše konkurz, vstupuje tam x lidí s nějakými podmínkami a je třeba mezi nimi rozhodnout... Myslím si, že šanci máme, hodně se učíme, těch aktivit je taky dost, máme řadu seriózních partnerů... Ideální by bylo,kdyby nám to dali na zkušební dobu. Taky doufáme (!), že třeba ani konkurz neproběhne. To by byl skvělý výsledek.

K.K. Snažíme se jim dokázat určitou svojí seriózností, že to zkrátka není nesmyslný projekt, a uhájit squatt. Některý lidi nasíráme už jenom tím, že jsme squatteři, už jenom tím, že jsme svobodní... Tam končí rozhovor, jakmile se dozvědí, že nelegálně obýváme nějaký prostor, je to pro ně taková myšlenková zábrana, že nepřijmou ani ty dobré informace o nás, které k nim třeba doléhají. Nedokážou překonat to, že někdo porušil pravidlo v systému. Je to skoro mýtus. Pod slovem squatteři si představují vždycky jenom nějaké povaleče, kteří fetují, a nikoho nezajímá, že i to, že člověk fetuje, je důsledek něčeho špatného ve společnosti. Mají strach z té komunity, bojí se, nevědí, co se tam děje... Hrajeme velmi otevřenou hru, pan starosta Bém je informován o každém našem kroku, mediální popularita tady taky je. Kdybychom to nehráli upřímně, tak to neuhrajeme. Už dva roky to děláme naplno.

Program jede dva už roky?

J.W. Ano, necelé dva roky. Na začátku jsme měli akci třeba jen jednou za měsíc, ale letos už to bylo 30 - 40 programů za měsíc. Zkušební verzi máme zkrátka za sebou.

A to pracujete zadarmo?

J.W. V podstatě zadarmo. Dostali jsme nějaké granty... Open Society Fund Praha, Nadace Via, Radio 1... Minulý rok jsme dostali také cenu nadací. Byli jsme na druhém místě ze všech sociálních projektů za minulý rok. Bylo jich asi pět set. Na prvním místě byl Nový prostor a pak jsme byli my.

Jaký byl vývoj, jak vás vlastně napadlo pořádat tady kulturní aktivity?

K.K. V počátcích tady lidi vlastně jenom bydleli. Byli jsme puberťáci a chtěli odejít od rodičů a osamostatnit se. Po čase ty tři skupiny lidí, tři domy vytvořily skupinu, která začala usilovat o tenhle projekt.

Takže teď tady bydlí osm lidí. Všichni svobodní? Má někdo děti?

K.K. Ne. Všichni jsme svobodní a všem je okolo 25 let, kromě mě tedy.

Kdo dělá dramaturgii, podle čeho se vybírá, kdo tu bude?

K.K. Já jsem programový ředitel, ale prakticky to dělá Jirka. Studuje produkci na DAMU, zjišťuje podmínky, kontaktuje lidi...

Všichni hrají zdarma?

J.W. Ne všichni, kapelám se snažíme platit minimální náklady na dopravu nebo občerstvení.

Z čeho?

J.W. Dobrovolné vstupné. K.K. Snažíme se seznámit lidi, co tu vystupují, se šíří projektu a s celkovou ideou. Aby poznali i filozofii a myšlenky, který nás k tomu vedly. Žádáme je, aby zatím hráli zadarmo, aby nás spíš podpořili. Je to rozběhová fáze. V poslední době se pokoušíme nabízet formu projektů, na kterých by tu lidi mohli pracovat, a pak by je tu prezentovali.

Třeba deset lidí, kteří by tu pracovali, je to reálné?

K.K. V létě by to neměl být problém, na půdě se dá spát a myslím si, že hudba, literatura, divadlo v malých formách, to všechno by se dalo dělat. Máme i prostory uvnitř, které by byly k dispozici. Nechceme dělat jenom prezentaci věcí, který vznikly někde jinde. Když se na něčem pracuje dlouhodobě a na stejném místě, má to úplně jiný charakter. To prostředí je tu rozhodující. Přicházejí sem nejrůznější lidi a my, jak tu hodně pracujeme, máme k tomu domu vztah a jsme hodně citliví na to, jak se chovají. Dům je tu na to, aby ho člověk použil, zároveň ho ale musí ctít. Většina lidí se tu cítí dobře, nedochází jim, proč to tak je, zeptají se, jestli tady můžou bydlet a teprve pak zjišťují, že se tu cítí dobře proto, že se tu hodně pracuje, že se tu hodně komunikuje a hledá se cesta.

Před chvílí jsi řekla, že máte určitou filozofii, jakou?

K.K. Každý nějakou svou přináší... Myslím, že ty domy dávají určitý klid a přírodní zázemí. Je to základní věc, kterou je třeba uchovat. Vážit si vlastního prostoru, který není narušený... Pokud nejsou stanovená pravidla, je velmi těžké spolu žít. Úcta k tomuto domu a k tomuto místu a nenarušování soukromí ostatních. To jsou pravidla. I sousedi si nás hodně všímají, sledují, jak fungujeme. S některými máme dobrý vztah, ale stále jsme pod drobnohledem. Měli jsme případ, kdy k nám vběhli s kamerou a chtěli natáčet důkazy proti nám, jako že tu fetujeme a takové nesmysly... Taky se občas stává, že tu je hluk...

Je to slyšet?

J.W. Je to hodně slyšet a my v podstatě nechceme příliš hlučné akce.

Musí se hodně pracovat, to znamená na domě?

K.K. Dělají se nutné opravy, občas teče do střechy, není udělaná kompletní rekonstrukce. Je to jiné pracovat na domě, který ti nepatří. Třeba jsme začali seškrabávat starý lak, byla to hrozná práce a vlastně jsme ji nedokončili, protože nevíme, jak to s domem dopadne. Nebo je tu zahrada a ta chce taky svoje. A v domě je práce pořád, vezmi si jenom úklid po akci, když přijde třeba 70 lidí.

To je maximum?

J.W. Kapacita je kolem 150 lidí, ale to je extrém, taková akce se pořádá maximálně jednou za dva měsíce. Snažíme se počet návštěvníků držet mezi 50 -70 lidmi.

Kolik jich chodí průměrně?

J.W. Před koncem školního roku 50 - 60 lidí. O prázdninách je to míň. Odvíjí se to taky podle programu. Třeba jsme tu měli naučný pořad paní Volavkové z Muzea hlavního města Prahy o starých českých příslovích. Na tom pořadu bylo deset lidí, má to spíš charakter rodinného povídání, při svíčce, při čaji a je to něco jiného než koncert. Chtěli bychom dělat i programy pro starší lidi. Těm nejvíc dlužíme.

Máte taky kurzy pro děti?

K.K. Pro děti běží pravidelně dílny. Je tu k dispozici klubovna a v sobotu dílna. Ve školním roce chodí dvakrát týdně.

Všichni pracujete ještě někde jinde, Jirko, ty studuješ DAMU a Katarina?

K.K. Učím tanec soukromě v Linhartově nadaci.

Máte nějakého šéfa, někoho, kdo rozhoduje, koho vezmete nebo nevezmete mezi sebe nebo co se bude opravovat a tak?

J.W. Děláme schůze, na kterých se o tom dohadujeme, řešíme to společně. Podílíme se na tom všichni.

Je možné si představit, že by vás to živilo?

K.K. Když věci půjdou dobře a získáme peníze, pustíme se do rekonstrukce, pak bychom mohli i někoho zaměstnat. Nikdy to nebude výdělek, spíš kapesné nebo tak. Asi to ziskové nebude nikdy. Ztratilo by to taky atmosféru. Možná, že barman, který to tu bude mít rád a vloží do toho něco, co bude lidi přitahovat, si na sebe vydělá, i když na druhou stranu bydlet v baráku, kde je denně otevřený bar, to je taky třeba zvážit. Já osobně jsem proti. Jsem pro, aby tu lidi pracovali, ale bar přináší s sebou tolik těžkostí, že jsem proti.

Máte někoho, kdo tady hraje pravidelně?

J.W. Zuzka Dumková sem chodí pravidelně hrávat. Darel Jonsson... studenti alternativy to tady mají rádi, Karásek tady byl... ale otevřeno je tak 3x týdně, takže se tu nedá vystupovat v kratších periodách. Taky jde o způsob tvorby. Většina umělců dneska bojuje o popularitu a jen málo jich je tak svobodných, aby přišli do prostoru a experimentovali a tvořili jen pro ten prostor a pro tu chvíli.

Jak jste přišli na ten název "Dobročinný spolek Medáků"?

J.W. To je původní název spolku, který tu kdysi existoval. V zahradě jsme vykopali cedulku.

Co to bylo za spolek?

K.K. Cedulka je z roku 1912, existoval na začátku století.

A proč zrovna "Medáků", od čeho to je?

K.K. Medit si, mít se dobře... Snažili se vyrovnat nerovnováhu ve společnosti. Nějaké dítě nemělo na botičky, tak se složili a koupili mu je.

To tady ve Střešovicích fungovalo, takový spolek?

J.W. Bylo tu kdysi takových sto domů a žilo tady přes dva a půl tisíce lidí. V některých místnostech bydlelo až deset lidí najednou... Byla tady spousta spolků, lidi byli zvyklí žít společně, bavili se, zpívali. Původní přistěhovalci přišli z vesnic v okolí Prahy za prací do Strahovského kláštera.

Takže v příštím roce by mělo dojít k nějaké zásadní změně...

J.W. Doufáme, že to nenechají usnout. Táhne se to už dlouho a bylo by prima, kdyby se ta situace vyřešila brzo. Je náročné snažit se o nějaký projekt, pokud to není legalizované a uznané...

K.K. Možná že tady vznikne prostor, který bude akceptovaný jako squatt, a obejde se to všechno bez nájemní smlouvy. Tlak systému je sice takový: mějte smlouvu, ale na celém světě jsou squatty, kde se platí elektřina a voda a jinak to existuje jako forma svobodného myšlení a nezávislého prostoru. I squatt má své kouzlo, protože existuje mimo systém, mimo pravidla. Může to být inspirace, tvůrčí prostor... Možná máme uhájit Medácký stát, obhájit squatt. Toto je svobodný prostor, teď záleží na nás, co s ním uděláme, jestli ho brutálně zničíme, anebo ho uchováme jako rezervaci, ve které funguje tvořivá energie.

Český Rozhlas - Praha, Marka Míková