Press 2001

Mladý svět č.5

Nenávratně mizí. Tisícileté venkovské čtvrti, jež položily základ velkoměstu a kde člověk mohl v křehkých, točitých uličkách vstoupit do běhu času, jsou pomalu svým dravým dítětem - městem - bez milosti požírány. Nepyšní se hradní nadřazeností ani klášterní vznešeností, k protěžovanému centru mají často velmi daleko, ale o to víc je z nich cítit život zástupů generací. Staré Holešovice, Mrázovka, stará Libeň, Buďánka, staré Střešovice. Tyto, povětšinou dělnické vsi a kolonie, jsou z mapy Prahy dnes už nadobro vymazány. Až na staré Střešovice. Mimo jiné i díky partě, jež si říká Dobročinný spolek medáků.

Vystoupíte z tramvaje a zamíříte do kopce, k siluetám rozestavěných milionářských staveb. Výhled na Prahu je parádní, kousek dál bydlí prezident, a na samotný Hrad je to skutečně jen pár kroků. Co víc si přát? Hyperlukrativní pozemky lákají ke stavbě rodinného sídla či dobře situovaného penzionku, to vše ve slavném architektonickém stylu uplynulé dekády, jež by snad šel nadneseně, leč výstižně nazvat fialovosakózní. Možná ještě tlusto-zlato-řetězatý by mohlo sedět. A právě tady, pod vysokou pískovcovou skálou se krčí, těsně k sobě přilepeny, staré baráčky, jež okamžitě dávají pocítit atmosféru z dob, kdy Střešovice ještě bývaly samostatnou vesnicí za městem Prahou. Není těžké představit si, jak se musela kolonie hemžit lidmi, vždyť v jednom domku jich bývalo i patnáct, doslova hmatatelně jsou pak cítit krámky drobných živnostníčků, skoro je vidět také partičku postarších karbaníků na zahrádce před hospodou U Štrosů, kde se zrovna chystá baráčnický bál. V horečnaté, betonové metropoli je něco takového zázračné a osvěžující. Jistě, Praha má historickými památkami pytel napěchovaný k prasknutí, ale žijících dělnických kolonii v něm moc nenajdete. Možná nejde o tučňoučký tahák pro turisty, ale musíme všechno podřizovat cestovnímu ruchu? Což nás nezajímá vlastní minulost?

Ovšem s tak vysokými idejemi sem dnes nejdéle fungující medák, čtyřiadvacetiletý Martin Skalský před pěti lety rozhodně nemířil. Bylo mu osmnáct a potřeboval vypadnout z domova. S rodiči si nerozuměl, věčné hádky nikam nevedly, až si jednou sbalil pár věcí a vyrazil do života. Tehdy byly staré Střešovice místem totálně chátrajících, rozpadajících se, vyrabovaných baráků, kde přespávali bezdomovci.

" Ani nevím, co mě sem přivedlo, ale tohle místo jsem znal už z dětství, kdy jsme kolem chodili s rodiči na procházky. Už tehdy mi připadalo tak nějak mystické a tajemné. Plno domků bylo sice už rozpadlých, ale z těch, kde někdo žil, stoupal hustý dým a halil celou čtvrť do tlustého oparu. Na podzim to pokaždé vypadalo vážně neuvěřitelně, vůbec ne jako v Praze osmdesátých let," začal vzpomínat Martin. Barák, kde bydlí dodnes, obsadil před lety ještě se dvěma kamarády. Propadlé stropy, kus střechy pryč, žádná okna, kolem neproniknutelná džungle.

" Dlouho jsme vůbec nemohli najít vchod" , směje se, když si sedáme na zahrádku pod pískovcovou skálou. Udržovaný domek, zápražíčko, lavičky se stolky. Do večera svítí lampiony a k vystoupení se chystá jazzová kapela. Kolem hrstka hostů.

" Ptáš se co rodiče? Když sem přišli poprve, byli vyděšený. Nelegálně obsazený barák bez oken, bez střechy, já spal na špinavé matraci. Teď, když vidí, že bydlíme docela slušně a  snažíme se dělat něco pro lidi, už to přijali.  Myslím, že tomu úplně nerozumí, ale vzali to..."

Muzikanti spustili jazz.

Vesnice ve městě

Existenci Střešovic lze písemnými prameny prokázat už v desátém století. Charakter zástavby jasně svědčí o fungování samostatných obcí za městskými hradbami. I když později přicházeli lidé houfně do velkého města za prací, žili podle vesnických tradic, tak, jak byli z domova zvyklí - ve vzájemné pospolitosti vztahů, výpomoci a služeb. Možná i proto si dělnické enklávy na perifériích zachovávaly vesnických styl. V roce 1900 měla pak čtvrť 2452 obyvatel, tři stálé kapely, působil tu Sokol, baráčníci, zkrátka vesnice jak má být...

Ovšem léta bolševická podobným sídlům vůbec nepřála. Vždyť staré domky, mnohdy bez kanalizace, vodovodu a plynu byly hrubě neslučitelné se životem moderního socialistického člověka, jenž svůj volný čas po práci tráví v moderních panelákových bytech rozlehlých sídlišť. V sedmdesátých letech tak komunistický magistrát odsoudil staré Střešovice jako "ostudu dělnického bydlení" nekompromisně k zániku. Pod pískovcovými převisy měla vyrůst velvyslanectví bratrských socialistických států. Většina obyvatel byla vystěhována a jejich domky postupně demolovány, přesto se našla i hrstka odvážných, kteří se nechtěli smířit s tím, že dlouhý běh jejich generací, bydlících ve Střešovicích bude přetržen a přesunut kamsi na rozestavěné sídliště Černý most. Osmnáct rodin tak udrželo bývalou vesnici naživu. Rok 1989 asanaci území zastavil a afghánští diplomaté se tak museli nadobro rozloučit s plánem na své pražské rezidence. Ovšem řada těch, kteří se již jednou odstěhovali, se k původnímu bydlení nevrátila, takže částečně zdemolovaná čtvrť dál postupně chátrala. V roce 1998 pak začal magistrát rozprodávat obálkovou metodou jednotlivé pozemky (až 6500 Kč za metr čtvereční), kde započala výstavba luxusních sídel, jež postupně, ale definitivně mění charakter unikátního území.

Medáci

Katarína stála na dvorku a hrála si s Dorou, velkou černou fenkou. " Medáci? To je od slova medit si," poučila mě učitelka tanců z Bratislavy, která bydlí v jednom z domů už dva roky. Při vyklízení zahrady prý jednou našli kluci smaltovanou tabulku s nápisem: " Dobročinný spolek Medáků ve Střešovicích" a došlo jim, že má-li mít jejich fungování smysl, měli by založit občanské sdružení a usilovat o záchranu lokality. Staří usedlíci je přijali výborně a s uspokojením sledovali nadšené opravy domů. " Nejdřív tady bydlely skupinky lidí, které se mezi sebou vlastně vůbec neznaly. Dneska nás tu stabilně žije šest ve třech domcích a samozřejmě na všem spolupracujeme," přidal se do řeči Martin. Někdo může argumetovat tím, že squatterské zabrání je nelegální a nemá se záchranou nic společného, ale pakliže se mírně zamyslí, musí mu dojít několik souvislostí. Především ta, že pokud by se medáci do domů nenastěhovali, už dávno by zmizely ze světa a s nimi i podstatná část kolonie. Dalším významným faktorem je zpřístupnění všech tří objektů veřejnosti a plán na další rozvoj kulturně - sociálních akcí.

" Samozřejmě usilujeme o legalizaci a vytvoření nájemního vztahu, ale zatím se nic moc neděje. Úředníci by zřejmě raději viděli peníze za pozemky," dodal k situaci Martin. Koncem loňského roku přešla část území starých Střešovic (***poznámka: jedná se o tři " medácké" domky a plochy veřejné zeleně, nic víc.***) z vlastnictví magistrátu do správy Prahy 6. Starosta Pavel Bém, který na zahradě jednoho z domů dokonce oddával novomanželský pár, je podle vlastních vyjádření fandou medáckého projektu. Prohlásil tady:

" Toto až svůdně romantické místo musíme zachovat pro budoucnost. Squatterství je někdy cestou, jak zachránit nemovitosti. Představitelé dnešní mladé generace vytvořili seriózní projekt s jasnou myšlenkou a cílem. Vzhledem k tomu, jak obludné domy tu v poslední době vznikají, jsem přesvědčen, že komerční cesta staré Střešovice do budoucna zahubí..." Rozhodovat se má už v létě. Pozitivní je podle starosty i to, že se squatteři snaží svoji situaci legitimizovat a vytvořit tak standardní vztahy s obcí. Snad ještě k onomu u nás tolik skandalizovanému squatterství, byť jde jen o prosté zopakování základních principů. Squatter není feťák a povaleč. Prostě jen obsadí chátrající dům a z prací vydělaných peněz a nasazením vlastní píle jej za účelem bydlení opraví. V takovém Holandsku může kupříkladu, a to zcela legálně, jakýkoliv půl roku chátrající objekt člověk obsadit a začít jej užívat. Inu Evropská unie…

Alespoň tři domy

Udělejme si malou exkurzi. Zrychla navštivme tři domky, spravované Dobročinným spolkem medáků.

Stavení první: Dům oživené historie.

Sešli jsme skoro k hlavní silnici kudy jezdí tramvaje. Na prahu maličkého domku u začátku ulice nás přivítal Michal a Michala. Právě vařili maso psům. V obývacím pokoji budou už za hodinku otevírat Čajovnu Šumící haltýř. " Otevřeno máme třikrát týdně, pokaždé s nějakým kulturním programem," řekl mi Michal, když nás zval dál. Nastálo tady s přítelkyní Míšou bydlí teprve půl roku, ale vůbec na nic si nestěžuje. " Je to tady vážně fajn," zní jeho slova. Vešli jsme dovnitř. Po stěnách právě visela expozice černobílých fotografií ze slovenských romských osad. Podle záměru medáků má v domě postupně vzniknout muzejní výstavní síň, připomínající historický vývoj starých Střešovic.

Stavení druhé: Dům dětské tvořivosti

Všechno je připravené pro dětské odpoledne. Procházíme se po nízké půdě, kde má jednoho dne vyrůst malinká scéna pro dětské divadlo. " Byl to děs, než jsme to tady vyklidili," povzdychla si energická tanečnice Katarína.

" A zajímá něco takového ještě vůbec děti?"
" Věřím, že jo…"
" Co máš pro děti nachystáno na dnešek?"
" Malování, kreslení, vytváření figurek. Prostě takový pohled na svět."
" Podle mě jasně vedou hry na počítačích a televize, to je dneska dětský svět."
" Někdy mám taky ten pocit."
" Chodí sem hodně dětí?"
" Jak kdy, ale nejde o množství. V tom to není…"
" Neprší venku? Slyšíš to šumění?"
" Myslím, že neprší. To je moře."
" Moře?"
" Na zahradě. Právě jsem tam pověsila velký kus igelitu."

Dům dětské tvořivosti poskytuje zázemí hrám i relaxaci dětí. Výtvarné dílny, které zde probíhají jsou zaměřeny na vytváření všech potřebných věcí pro konečné představení. Toto představení pak propojuje složky výtvarné, hudební, pohybové a divadelní a dává prostor vlastní prezentaci tvorby. Zapojit se mohou i rodiče. Rozběhlá jsou tady už i pravidelná odpoledne s deskovými hrami

Stavení třetí: Dům soudobé tvorby

Na zahradě bylo fajn. Poličské pivo Otakar nebylo vůbec špatné. I kapela ušla. To vše vytvářelo pod pískovcovou skálou zajímavou atmosféru. A právě tady, v domku s největší zahradou, se otevírá ideální prostor pro soudobou divadelní, výtvarnou, hudební a filmovou tvorbu jak zkušených, tak hledajících a začínajících umělců. Odehrávají se tady divadelní představení, performance, filmové kluby, třikrát týdně je otevřena Kavárna U medáků.

Nemá smysl rozepisovat se závěrem. Vždyť zatím žádný závěr není. Osud starých Střešovic je v rukou úřednictva, takže si počkejme na jejich verdikty. Kam obrátí palec?

P.S. Máte-li pocit, že článek byl ryze pragocentristický, zkuste se poohlédnout ve vlastním městě a najít historicky podobnou, pro veřejnost žijící enklávu. Třeba zjistíte, že celý problém se netýká jen hlavního města.

Pavel Traub