Press 2002

Reflex, rubrika VY MY

Reakce na článek Jiřího Doležala: "Sponzorujme zlatou mládež", uveřejněném v čísle 9/02

Chápu, že snahou Reflexu byla vždy snaha o originalitu. V případě tohoto článku jsem však s překvapením zjistil, jak nebezpečně snadno může takový způsob práce zdegenerovat v parodii. Stačí, když autor dřív, než vyrazí na reportáž, propadne nadšení ze svých několika salónních postřehů a pomine všechny informace, které jeho původní myšlenky vyvracejí. Ano, když budu chtít celý příběh střešovických Medáků převrátit vzhůru nohama, mohu se na pořádání koncertů, výstav, besed a dílen dívat jako na "sponzorovanou klubovnu". Mohu se dokonce na starost o zachování unikátní lokality dívat jako na "udávání sousedů". Jen si přitom nesmím ani omylem připustit, o co ve skutečnosti jde: několik mladých a celkem schopných lidí se pokouší vnést nový život do chátrajících venkovských baráčků, jejichž seskupení už nemá v Praze obdoby, a upozornit tím na potřebnost jejich záchrany. Z celé řady nesmyslných, nepodložených, zato o to originálnějších "reflexáckých" vývodů se pokusím zkřížit zbraně alespoň s jedním. Když autor přirovnává medácké akce ke svým domácím mejdanům, pak mu navrhuju, aby také uspořádal ve svém bytě divadlo pro dvě stovky dětí a jejich rodiče. Právě takový rozměr, nemluvě o úžasném zážitku pro mimina i puberťáky, okouzlených dovednostmi tvůrců i atmosférou starých Střešovic, mělo představení Modrý pták, které jsem tu navštívil se svými dětmi loni na podzim. Jiří Doležal však raději organizátorům vyčítá jejich třídní a krajový původ, totiž to, že se narodili do bohatých rodin v Praze 6. Ovšem jedno se autorovi a redakci Reflexu opravdu nedá upřít: jejich skálopevné přesvědčení, že když postaví celý příběh na hlavu, tak tím alespoň prohloubí a posunou debatu, která snad nakonec jeho aktérům i pomůže.

Marek Šálek, Praha.