Press 2002

Revolver Revue 87

Střešovice tedy ještě mají šanci. O tom, jak vznikla iniciativa Medáků, je následující rozhovor. Účastnili se ho ekologický aktivista Martin Skalský a učitelka taneční improvizace Katarína Krnová.

 Jak jste se vlastně dostali do Starých Střešovic?

MS: Začalo to tím, že jedna parta lidí neměla kde bydlet a hledala nějaké vhodné prostory. To bylo někdy v roce 1996. Střešovické domky byly vysídlené a bylo možno tam ilegálně přebývat. Tehdy jsme nevěděli, že to místo má nějakou cenu, šlo o to někde přežít.

 Ale někde se tady bydlelo?

MS: Ano, ale těch místních lidí bylo dost málo. Oni se ale snažili to území chránit, zamykali například prázdné domky. Tam jsme se setkali a začali si vysvětlovat, kdo je kdo. A ti lidi nás vzali od začátku pozitivně, říkali, že je lepší, když v domcích někdo bydlí, než když se rozpadají. Samozřejmě tady byla z jejich strany nedůvěra, asi tři čtyři roky trvalo, než " nás vzali" .

KK: Jakmile došlo k nějaké komunikaci, byl překonán prvotní strach.

 Viděli jste někde obdobné enklávy?

MS: Znali jsme Ladronku, viděl jsem squatterské komunity v Amsterdamu, kde to funguje běžně.

 Proč jste se rozhodli něco tu dělat?

MS: To místo je zvláštní, je příjemné tam bydlet, ale samozřejmě do domků teklo, bylo třeba mnoho věcí opravit. Chybí tekoucí voda, topí se v kamnech, není elektřina, tedy žádné spotřebiče. Máme generátor, který lze použít při kulturních akcích.

 Máte děti? Dá se to zvládnout s dětmi?

MS: Bydleli tam lidé  s dětmi, ale museli se odstěhovat, protože zjistili, že se to zvládnout nedá. Ale měli hodně malé dítě a ještě v zimním období. Komfort se ale za těch pár let zvýšil – jsou zaizolovaná okna, přibyla kamna.

KK: Teď, když chodí lidé na naše kulturní programy, narážíme stále na otázky, co je ještě pohodlné a co už ne: tak topení v kamnech není problém, studená voda taky nevadí. Pro mne je prostě lepší být v takovém domku, než v přehřátém paneláku. Takhle musím začít tím, že " vyrobím oheň" , člověk tu je daleko odolnější, otužilejší.

 Jaký byl tedy život ve Starých Střešovicích?

KK: Byli tam lidé velmi pasívní, pak lidé, kteří se snažili si bydlení vylepšit. Pak jsme si uvědomovali, že prostředí je mimořádné a přitom jsme prakticky v centru Prahy. Šlo nám o to, aby i jiní objevili tohle prostředí.

MS: Současně jsme ale viděli, že kolem nás mizí staré domky a objevovaly se šílené paskvily, což vadilo i starousedlíkům, kteří si s tím ale nevěděli rady.

KK: Starousedlíci bojovali léta za Staré Střešovice už za minulého režimu. Nyní jako by jim ale docházely síly. Největší pohyb nastal, když kousek od nás prakticky ze dne na den zmizel malý domek.

 Co Obvodní úřad Praha 6?

MS: Už na počátku devadesátých let vznikla studie, která navrhovala, aby tam vznikly řemeslnické provozovny, obchůdky. To bylo rozumné, ale na druhé straně se v této práci objevily novostavby kapacitně daleko větší, než okolní staré domky. Ovšem tahle studie nebyla závazná, což ovšem místním lidem nikdo neřekl a oni žili v představě, že je enkláva zachráněna. To že to tak není lidé zjistili až ve chvíli, kdy některé pozemky byly podivně rozprodány a začaly se tam stavět objekty meřítkově, objemově, materiálově i funkčně cizorodé. Původně tu byly dvou- až pětipokojové domky z kamene s dvorkem a miniaturní ovocnou zahrádkou. Nové domy – většinou penziony, zabírají prakticky celý pozemek. Navíc ty materiály – cizorodé prvky, jako loubí, plastová okna, neonové nápisy…

KK: Přitom původní obyvatelé se tu snažili žít jako na venkově, tedy velmi prostě.

 Proč Obvodní úřad za těch deset let nic nepodnikl?

MS: To nechápeme. nedivím se, že Magistrát nic nepodnikal – volné pozemky byly města a uvědomte si, jak šly ceny nahoru: na konci osmdesátých let byly domečky vykupovány za cca 30 000, dnes má pozemek cenu 1,5 milionu, což je ovšem nadhodnocené a vede to pak ke stavbě těch penzionů… Pozemky skoupilo jen několik skupin lidí. Stavební povolení ale vydával obvodní úřad, ale nevíme, proč nic nepodnikli. Přitom situaci tady asi znali - když tam s někým jednáme, všichni říkají, že tu byli.

KK: Ale kdyby starosta Bém chtěl, mohl by přijít s několika odborníky a zadat novou studii.

 Co vlastně víte o historii této bizarní lokality?

MS: Kdysi se v lomu těžil pískovec. V dávných dobách si lidé do měkké skály vydlabali jeskyně – dnes jsou tam sklípky. Pak se lámal kámen pro stavbu domů v této lokalitě a ještě později se tu těžil písek, který byl využíván na stavbách okolních čtvrtí. Domky ve Starých Střešovicích jsou z osmnáctého a devatenáctého století. Lidé přicházeli do Prahy za prací a tady si postavili obdobné domky, jako na venkově. Bylo tu několik studánek, kanalizace se dělala až v padesátých letech. Byli tu vždy řemeslníci –obuvník, mlíkař, papírník plus několik hospod.

 A co spolkový život?

KK: Na počátku minulého století tu vznikli Medáci jako podpůrný spolek, ten pomáhal lidem, kteří měli problémy. Pořádaly se tu různé oslavy, tancovačky, zábavy, kde se vybíraly peníze na chudé. Původně tu stálo asi 150 domů a žilo asi dva tisíce lidí. Teď je domků sotva padesát.

 A proč Medáci? Pěstovaly se tu včely?

MS: Podle místního pamětníka pana Jágra, který nás zásobuje informacemi z historie enklávy, tu včely nikdy nepěstoval, Medáci proto, že je to od slova mediti si. Mimochodem ten pan Jágr je vynálezce, zvláštní člověk, pořádá různé kulturní akce, když místní sokolové pořádají zábavu, tak tam vystavuje různé historické předměty, obléká si podivné kostýmy a tak.

 Jsou nějaké vazby mezi vámi a další – i když poněkud menší – lokalitou na druhé straně hřebene – tzv. Kocourkami?

MS: My tam samozřejmě chodíme pro inspiraci, tam jsou domky velmi slušně opraveny. Bydlel tam Vladimír Merta, ale jinak se s nikým nestýkáme a myslím, že ani tamní nechodí na naše kulturní akce. Ale je to stabilizované území – těm už žádné demolice ani necitlivé novostavby nehrozí.

 Teď k vašim kulturním aktivitám. Jak se vám podařilo dát během krátké doby rozjet tak náročný program? Vydáváte dokonce poměrně obsáhlý měsíční bulletin.

KK: Kulturní programy běží rok a půl, je to přes 350 akcí. Základní linie je vytvořit pravidelné cykly, dále také zázemí pro výtvarníky, divadlo. Nějaké kontakty jsme měli, teď už se ozývají lidé sami. Pro děti děláme pravidelné dílny – divadelní, výtvarné. Založili jsme jakousi " babiččinu čajovnu" se starými receptáři – jde nám i o programy pro místní komunitu, sbíráme staré dokumenty pro muzeum. Moc stojíme o to, aby tam chodili také místní. Taky střešovický pan farář tu teď bude mít své pořady.

 Skvělý nápad jste měli s Modrým ptákem – tím jste nenásilně vtáhli lidi přímo do epicentra Starých Střešovic.

KK: Supervizorem projektu byl Tomáš Žižka, organizovali to studenti DAMU. Byla to vlastně školní práce choreografky Kateřiny Zachové, která přizvala ke spolupráci režiséra Adámka. Spolupracovali s asi deseti různými uměleckými školami a výtvarníky. Chtěli do celého projektu zapojit děti, což se podařilo. Každý dostal základní zadání a každý měl za úkol se s tím nějak poprat. Naštěstí nám většinou vyšlo počasí. Dohromady se hrálo asi čtrnáct představení. Ale bylo to dost náročné – účinkuje tam asi sto lidí. Na jaře bychom chtěli pro změnu uspořádat nějaký pouťový průvod…

Děkuju za rozhovor a hodně štěstí.

Zdeněk Lukeš