Studie a posudky
SPOLUPRÁCE UMĚLCE A KOMUNITY

Fakulta výtvarných umění, Vysoké učení technické v Brně, Ateliér Multimédia
Diplomová práce
Autorka: Zuzana Řezníková
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Alexandra Brabcová
Praha 2003


Poděkování:
Ráda bych poděkovala několika lidem za rady a věnovaný čas. Jsou to v abecedním pořadí: Alexandra Brabcová, Jakub Deml, Tereza Dlasková, Miroslav Drábek, Biljana Golubovic, Šárka Havlíčková, Ida a Katka Kelarová, Branislava Kuburovic, Jitka Palmer, Petr Oukropec, Majda Rajčanová, Martin Skalský, Jan Svoboda, Vladislava Sýkorová, Tereza Synková, Rudolf Šmíd, Pavlína Řezníková.

"Každý člověk je umělec."
Joseph Beuys

"Mohokrát jsem se pokusil, místo abych přišel a řekl, tak já vás něco naučím, toto je umění a já vám řeknu, jak ho dělat... Místo toho mě mnohem více zajímal fakt, že To, co ti lidé již dávno dělají může samo být umění."
Harrell Fletcher

OBSAH

ÚVODNÍ TECHNICKÁ POZNÁMKA

Svojí diplomovou práci jsem pojala jako náhled do problematiky, která není v České republice ještě vymezena a pojmenována, ale v praxi se již řeší v mnoha podobách, bohužel často bez vědomí vzájemných souvislostí - možná právě pro nedostatek diskuse na toto téma. Nekladu si však, pro své časové a profesní omezení, za cíl tuto oblast souhrnně zmapovat, ani formou teoretické studie s adekvátním vymezením pojmosloví, ani v rámci terénního srovnávacího průzkumu. Považuji však za podstatné ve své vlastní práci tuto sondu podniknout a tím si označit výchozí bod. Věřím, že i takto načrtnutá podoba může být pro ostatní zajímavá.

Kvůli počáteční orientaci v tématu jsem se zajímala o situaci v zahraničí. Z důvodů mého jazykového omezení se jednalo pouze o texty psané v anglickém jazyce, a tak i tento průzkum byl zaměřen převážně na anglicky mluvící země. Tato přípravná fáze mi posloužila k tomu, abych si vyjasnila některé otázky, jež jsem pouze tušila a nebyla je schopná jasněji formulovat, protože u nás nejsou dostatečně diskutovány a třeba ani brány v úvahu a akceptovány jako možné umělecké tendence a kulturní směřování některých skupin. Nakonec jsem se ale rozhodla tyto materiály použít minimálně formou internetových odkazů a popisem několika příkladů pro pouhé dokreslení problematiky, a to z důvodů svých jednostranných zdrojů, které nevychází z vlastní zkušenosti, ale pouze zprostředkovaně skrze internet.

V kapitole I., která má spíše teoretický charakter, jsem se snažila celou problematiku uvést do širších vztahů. K tomuto oddílu se váže poslední část poznámky, kde se pro upřesnění některých témat obracím k jiným autorům, citacím a průzkumům. Za podstatnou část považuji kapitolu III., kde jsou předcházející teoretické spekulace osvětleny na praktických příkladech. Snažila jsem se o různorodý záběr aktivit, ne však do šířky typu srovnávacího průzkumu, ale s ohledem na rozmanité zaměření projektů, různý rozsah a způsob práce. Tento oddíl je uveden několika odstavci kapitoly II., v kterých se právě snažím poukázat na velikou škálu možností spolupráce mezi umělci a skupinou, podchytit přesahy těchto aktivit do dalších oborů a upozornit na některé kulturní a finanční aspekty, které podobu této spolupráce ovlivňují. Nepovažuji za důležité, aby čtenář dodržoval lineární řazení kapitol, může si zvolit vlastní pořadí.

VYMEZENÍ TĚMATU

Možná začnu toto vymezení trochu obráceným způsobem. Nebudu psát o přesně určené části celku, nejde mi o kategorizování-škatulkování. To, o čem píši, nemá přesné hranice, jedná se o oblast, která má mnoho úrovní-přesahů-souvislostí a lze ji též nazírat z různých úhlů. Není pro mě důležité pojmenovat určité tendence-lidi-činnosti nějakým názvem, ale spíš si povšimnout jejich širších společenských a kulturních souvislostí. O jaké tendence-lidi-činnosti mi tedy jde? Zajímá mě moment, kdy se na tvorbě umění aktivně podílí společně "umělci" a "neumělci". Samozřejmě, určité vymezení tu cítím, a to časové - zajímá mě současná situace,[1] a dále vymezení kulturní - zaměřuji se na demokratická společenství euroamerické oblasti.[2]

Budu zde používat výrazy společnost-umění-umělec, které jsou propojeny komplikovanými vztahy. Proto argumenty uvedené níže nepovažuji za aplikovatelné na veškeré činnosti, artefakty a osoby, které se nám pod těmito slovy mohou vybavit. Také je nechápu jako tvrzení a hodnocení dané situace, ale jako jedno z možných vidění. Jedná se spíš o můj vlastní pocit ze současné situace (který je ovlivněn mými zkušenostmi), ale který může být v některých směrech sdělitelný ostatním. Nepojímám též následující myšlenky jako své vlastní objevy, ale jako zápisky kolem mě ubíhajících zápletek, rozhovorů, zážitků, literatury, výstav, přednášek…, a proto si myslím, že některé momenty následujícího textu mohou být slučitelné i se zkušenostmi někoho z vás.

KAPITOLA I.
Kdo je to umělec?

Kdo je dnes v kontextu euroamerické společnosti umělec? Je umělec ten, kdo vystavuje v galerii? Je každý člověk umělec? Umělcem nazýváme často i člověka, který je v jiných kulturách nazýván šamanem, vypravěčem příběhů, účastníkem rituálu? Každý z nás si pod tímto pojmem vybavuje pravděpodobně jinou představu, která se navíc mění. Dnes v naší kultuře již nenacházíme umění v jasně určených vztazích ke svému okolí, přelévá se do dalších oblastí našeho života, kde ho můžeme, ale ani nemusíme jako umění chápat. Také já v části "konkrétní příklady" píši o lidech, kteří sami sebe za umělce pravděpodobně nepovažují (sociology, organizátory, učitele…) a řadím je ve vztahu umělec-komunita do role umělců. Tedy není možné určitou osobu označit rolí umělec, aniž bychom znali kulturní a společenský kontext a zvolili úhel pohledu.

Bude asi zajímavější zaměřit se na jednu důležitou vlastnost, jež je pro vznik umění nezbytná, a tou je tvořivost. V tomto směru se pro umělce jedná o významnou vlastnost umění, kterou mohou sdílet s ostatními lidmi. Potom už není důležité, jakému oboru se kdo věnuje svém životě, ale že i zde se může stát umělcem a využívat své kreativity. Umění je umět malovat, tančit, vařit, vést dialog, naslouchat, vychovávat děti, žít…

Je to utopie?

Z osobního pohledu usuzuji, že kreativita je každému člověku vrozena, záleží pouze na podmínkách, v kterých vyrůstá, a podle toho může být potenciál tvořivosti jednotlivce více či méně rozvinut. Tím se také touha/potřeba tvořit u všech neprojeví ve stejné míře.[3] Tedy hlavně společenské klima a životní styl ovlivňují náš vztah k tvořivosti. V kontextu současné demokratické společnosti, s vývojem masové kultury se často setkáváme s dvěma aktuálními problémy:

Vytěsnění kreativity z běžného života - jde o tvořivost, která není adekvátně projevována skrze hudbu, divadlo, výtvarné umění, ale nemá ani dostatečný prostor v ostatní lidské činnosti, např. zaměstnání, trávení volného času, vaření, oblékání, zařizování bytu… Otázka občanské společnosti - fungující demokracie a fungující občanská společnost přichází v úvahu pouze ve společnosti, kde jsou mimo jiné jednotlivci schopni aktivně jednat a kriticky myslet. Lidé jsou odkázáni na to, aby se sami zorientovali v určitém systému, v prostředí a nalezli si svou vlastní cestu, a tak jsou kreativní jedinci schopni zde vidět více možností a řešení. Bohužel v postkomunistických státech je takové chování málo vžité a minimálně podporované.[4]

Kam se přesunula lidská potřeba tvořit a sdílet, kterou lidé dříve přirozeně uspokojovali jak v běžném životě (vlastní výrobou veškerých nástrojů, vybavení domácností, oděvů…), tak během svátků souvisejících s koloběhem života (křty, svatby, pohřby…) a s ročnim cyklem (Velikonoce, žně, vinobraní, Vánoce…). Přesunula se tato potřeba v aktivitu dnešních zahrádkářů, chatařů a kutilů, ve výrobu domácích fotografií a videa nebo homepage, do prostor meditačních, sportovních a výtvarných center?

Jaké místo má v našem životě umění?

V tradičních společnostech jedinec žije ponořen v tradici, která pro něho znamená neměnnou realitu, přenesenou z úctyhodné a posvátné minulosti; jedinec nic nedělá jen na své osobní konto, mimo skupinu společenství. Opravdu, není asi nic hroznějšího než být vyvržen z kolektivu a zůstat sám. Těžko asi pochopíme, jak je možné, že západní teorie o moderním jedinci - o jeho jáství a sebevědomí, o jeho právech a svobodách - nemají v Orientu nebo u primitivního člověka téměř žádný význam.. Na naše věčné sebe-hledání a snahy o zisk se dnes pohlíží jako na přirozenou charakteristiku člověka, nikoli jako na součást historického vývojového procesu.[5]

V této kapitole chci upozornit na některé okolnosti, které často doprovází naše setkání s uměním a které mohou do celé situace vnášet určitou disharmonii, předpojatost, zakomplexovanost a tím mohou mít za následek nezájem a pasivitu u svého okolí. Bohužel se tyto doprovodné faktory staly běžnou součástí ve vztahu mezi uměním a jeho okolím, už si je mnohdy ani neuvědomujeme a považujeme je za obvyklé a vyhovující.

Mám pocit, že je určitý rozdíl ve vyladění mezi umělci a společností, (možná jde o vyladění společnosti vůbec). Abych upřesnila, co myslím vyladěním. Tak jako většina oborů, i oblast umění se stále více specifikuje. Používá jazyk, kterým se v dalších odvětvích lidské činnosti běžně nehovoří. Domnívám se, že umělci a umělecký provoz (kritici, historici, asociace, kurátoři, galeristé) si vytvořili kolem sebe svůj aparát pojmů a historických souvislostí, kvůli kterým ho "umělecky nevzdělaný člověk" nemůže "správně" pochopit. Občas bych přirovnala umělce ke kroužku kaktusářů, žijících ve světě svého koníčku.

Také podmínky-příležitosti, v jakých se dostáváme do kontaktu s uměním, ovlivňují náš přístup k němu. Určitě veliký vliv na vnímání umění má místo, kde se prezentuje, nejčastěji tedy, galerie, muzeum, divadlo, koncertní sál…, tyto prostory samy již vyžadují určitý způsob chování a částečně tak prožitek a toto setkání kodifikují. Zajímavé by též bylo položit si otázku, kým a jakým způsobem byla tato místa pro prezentaci umění vybrána.[6] Současně se domnívám, že diskurz vedený ve společnosti, ovlivněný hlavně skrze média, vytváří kolem umění elitářské prostředí a staví ho tak v některých případech za hranice běžného života.

Také stojí za povšimnutí, že ten, kdo se dostává do kontaktu s uměním a není jeho tvůrcem, je nazýván divák, návštěvník, konzument, pozorovatel. Už samotné tyto výrazy v sobě zahrnují určitou míru odstupu. Umění je něco, na co se díváme, co navštěvujeme, konzumujeme a pozorujeme. Tímto se ptám, zda je tento zaběhlý model diváků, kupovatelů a pozorovatelů vyhovující pro obě strany. Do zvláštního postavení se v tomto vztahu dostal též umělec, což můžeme vypozorovat z přívlastků a asociací, které toto oslovení u běžného člověka často doprovází, podivný, zhýralý, nezodpovědný, blázen, nebo naopak hvězda, osobnost, celebrita... Občas by asi stálo za zvážení, nakolik je pro umělce zajímavé se s touto rolí vyděděnce ztotožnit a zda ho chce jeho okolí takto trpět, nebo naopak oslavovat.

Samozřejmě, že tyto problémy cítí častěji umělci sami, protože ti umění tvoří a najednou jakoby nevědí pro koho. Druhá strana většinou celou situaci shrne prohlášením "Tomu já nerozumím" a k dalšímu kontaktu často nemá důvod. Vystává zde otázka, zda je umění veřejným majetkem-hodnotou-referencí, veřejným tématem?[7] Samozřejmě existují jedinci, kteří tvoří pro sebe, pro vlastní zkoumání, duchovní hledání… Ale v momentě, kdy přicházím se svou tvorbou na veřejnost, musím se ptát, co ti ostatní.

Všechny tyto souvislosti mohou ve společnosti podporovat atmosféru, která brání vzniku lokálního umění - jednoduše vás paní učitelka v první třídě sdělením, že neumíte kreslit, vyřadí z účasti na vytváření kultury. Ve státech na západ od našich hranic se objevují takové pojmy jako kulturní diskriminace, kulturní demokracie… Organizace Jubilee Arts[8] na svých internetových stránkách píše: "Můžeme hovořit o "kulturní demokracii," o právu lidí regulovat svůj vlastní kulturní výraz?"

Stalo se tedy možná běžným a etiketa nás tomu naučila, že umění je tu pro uspokojení společenské potřeby kontaktu s kulturou, nebo se od umění očekává zábava. Bohužel jsme si proto většinou zvykli, že si prožitek (zábavu) můžeme koupit v kině, divadle a televizi… a je tak pro nás složité se o zážitek postarat vlastními silami. Máme často velice slabou potřebu hledat svůj vlastní přístup k věcem, k prožitkům. Z televize, rádia, literatury se nám neustále hrnou návody na to, jak a co prožívat, jak to má vypadat. Jsme naučeni přijímat zprostředkované informace[9] a málo se dostáváme do přímé konfrontace s původním podnětem. Možná se toho dokonce bojíme - vyhýbáme se situacím, kdy cítíme prožitek nablízku a mohli bychom se emočně uvolnit. Znejistíme a díváme se kolem sebe s otázkou, jak se chovat, když se mám např. spontánně radovat? City a emoce jsou často chápány jako slabost. Při jejich projevování se cítíme v nebezpečí.

Vedle toho ještě existují pokusy umění upozorňovat na aktuální témata a problémy společnosti nebo studijní funkce umění např. starších, či jiných kultur. To v nás zase může podporovat tendenci dívat se na umění jako na všechny ostatní (vědní) obory a jakoby se ho snažit exaktně vysvětlit a tím mu porozumět.

Méně běžná role umění, o niž se zajímám, je ta, jež poskytuje autentický prožitek aktivních účastníků ze společné tvorby (tance, hudby, výtvarného díla, performance, akce…), které jsou součástí a hovoří jejich jazykem. Zde jsem použila ještě jeden pojem, který chápu v této souvislosti za nejvhodnější a to pojem účastník. Když se povznesu nad první asociaci - povinná účast (na nezajímavé školní akci…), tak je to člověk, který se účastní, je součástí díla-setkání-akce. Takový člověk už nepozoruje s odstupem, ale je uvnitř akce a ovlivňuje její průběh.

Vlastní účast, angažovanost a aktivita přináší vzrušení z vlastního nasazení, poznávání sebe sama… To ovšem také vyžaduje určitou míru odvahy a chuť poznávat svoje možnosti a využít je. Do takového experimentu se člověk mimo jiné pouští v momentě, kdy je schopen práce s vlastní kreativitou.[10]

Aby měl divák důvod stát se účastníkem, je zásadní vytvořit vhodné podmínky. Dát mu prostor vyzkoušet si a postupně objevovat svoje možnosti. Základním předpokladem pro první zájem lidí o určitou práci je zvolení vhodného tématu a způsobu práce, které jsou jim blízké. Ve chvíli, kdy se aktivně podílím na vzniku umění, jež hovoří o mém životě, mých problémech, tak to samozřejmě ve mně vyvolává větší zájem o něj.

Výhody a úskalí skupinové práce

Skupina
Chci zde upřesnit, o jak široké škále skupin a komunit tu hovořím, jaké důvody a okolnosti je mohou spojovat a tím formovat různé podoby těchto uskupení.
Skupiny určené:
  • Místem
    • geograficky, kulturně, sociálně
    • (např. západní Evropa, postkomunistické státy, rozvojové země..., vesnice, město, periferie, instituce…)
  • Časově
    • jednorázová akce, opakující se akce, dlouhodobá činnost
  • Důvodem
    • na základě společného zájmu (např. tanec, hudba, tradice...)
    • řešení společného problému (např. drogová závislost, problém menšin...)
    • sdílí společně určitý prostor (např. život v jedné vesnici, chátrající budova...)
  • Organizovaností
    • organizace mnoha aktivit, zkušeností, široký rozsah působnosti a spolupráce
    • jednotlivec, jednotlivci organizovaní na základě jedné akce
  • Cílem - výsledkem
    • přesně určený cíl (např. secvičit představení)
    • více zaměřeno na proces, cíl se může v průběhu vzniku měnit
  • Složením skupiny
    • uzavřená - otevřená
    • diferencovaná (např. věkově, sociálně, zájmově, etnicky...)
    • specifická skupina (např. děti 9 - 12 let)
  • Mírou umělcova vlivu
    • samostatná - (instituce-škola, muzeum, skupina-obyvatelé určité lokality, amatérské soubory požádají umělce o spolupráci)
    • skupina se vytvoří na umělcův podnět
Proč spolupráce?

Důvodů může být mnoho a jsou zřejmě individuální. Píši zde o některých, jež jsou pro mě důležité a s nimiž jsem se setkala během svého průzkumu a při rozhovorech. Příklady uvedené v předchozí kapitole cítím jako jedny z hybných sil v jednání některých z nás, kteří se pokouší sdílet svou uměleckou práci s ostatními lidmi nebo vyhledávají příležitosti k těmto tvůrčím setkáním na různých uměleckých dílnách. Tyto tendence může tedy vyvolávat znepokojení - pravděpodobně nejen já jsem se setkala s větou z úst tvůrců "umění": "Lidé mému/našemu umění nerozumí, nechápou ho." K čemu potom takové umění slouží a pro koho se vytváří? Často se upozorňuje na některé následky masové kultury, a to např. smývání kulturních tradic jednotlivých etnických, náboženských, územních celků a naopak vznik mnoha různých subkultur, které již nejsou vymezeny pouze místem, ale např. zájmem a věkem jejích členů. To může vyvolávat v umělcích pocit, že ztrácí přímý kontakt se společností jako celkem. Jedním možným směřováním na základě těchto příčin může být sklon umělců soustředit se na určitou skupinu v konkrétním místě a čase.

Důvodem navázání spolupráce ale není jen nespokojenost, ale i výhody plynoucí ze společné práce, ze setkání s různými lidmi, vzájemné poznávání, konfrontace, přátelství... Často je důležitý samotný společenský kontakt a umění se může stát dobrým důvodem, proč se sejít. Vzájemný dialog, určování priorit a cílů pak vede - k toleranci, kreativnímu přístupu k problémům, k hledání řešení a potenciálů jednotlivců i celé skupiny, k pojmenování své nespokojenosti a ke kritickému smýšlení o svých zkušenostech. Takto chápané umění se pak zabývá zájmy-problémy různých lidí, ne jen jednotlivce. Nabízí se zde také osvojení si určitých dovedností z některých oborů umělecké tvorby. Často účastníci získávají i zkušenosti ze spolupráce s ostatními nepřímo participujícími subjekty. [11]

Samozřejmě práce ve skupině poskytuje mnoho zajímavých příležitostí, poznání a zkušeností, ale současně může dojít k rozepřím při konfrontaci názorů a přístupů různých lidí. Představy o tom, co tvořit, proč a jak se pravděpodobně v takových skupinách liší. Úskalí mohou vzniknout nejen v průběhu práce, ale určité rozčarování může vzejít i z přílišného očekávání jasných-přímých výsledků a v otázkách např. umělecké úrovně. Často se jedná o dlouhodobou práci, jejíž výsledky (terapeutické, sociální, vzdělávací) mohou být nepatrné. Mnohdy jde o komplexní problémy celé společnosti, kde dochází jen k minimálním změnám, které jsou přesto důležité, i když si to neuvědomujeme.

Z hlediska uměleckých kvalit je třeba dát prostor komunitě, aby vyjádřila svůj názor. Samozřejmě je oprávněná snaha po dosažení kvalitního výsledku a tím i satisfakce za vynaloženou práci. Nejde však pouze o samotný výstup, který je schopen ve skupině jedinec prosadit, ale o proces - mezilidské vztahy, dialog, toleranci. Také pro zachování výhod širšího okruhu názorů a přístupů, které poskytuje skupinová práce, je podstatné ustanovit a udržet vhodný mechanismus společného dialogu, tříbení nápadů a jejich realizace. Velice často se ve skupině projevují jednotlivci např. s vyšší mírou výřečnosti a ostatním tak zužují prostor pro vyjádření. Celkově cítím jako problém, a to hlavně v České republice, že nejsme dostatečně vedeni ke spolupráci: rodiče, učitelé, úřady se ke svým protějškům často chovají autoritativně. Sourozenci, spolužáci, spolupracovníci jsou chápáni jako soupeři. Možná jsme málo vedeni k sdílení svých problémů i radostí a k naslouchání ostatním. S ohledem na tyto sociální souvislosti se může umělec stát ve skupině jakýmsi vůdcem. Což je poměrně logické, protože umělec-umělecká skupina většinou vstupují do vztahu (umělec-komunita) jako první, a proto je jejich role aktivní. Zároveň sama skupina se ráda pod vedením jednotlivce částečně vzdává zodpovědnosti. Chtěla bych tím ale upozornit na možnou manipulaci. Je samozřejmě nesmyslné požadovat od všech stejnou aktivitu a zapojení, spíš je důležité prozkoumat potenciál jednotlivců a snažit se každého podporovat podle jeho možností.

Dále je třeba brát v úvahu, že umělec v některých případech vstupuje do určitého prostředí jako osoba zvenčí a tím má jinou pozici. Proto má výhodu určité nezávislosti a nestrannosti, ale naopak mohou nastat problémy s jeho neznalostí všech souvislostí ve vztazích mezi lidmi samotnými a jejich okolím. Často se v této souvislosti hovoří o původnosti (původní filmy, původní divadlo...)? Domnívám se, že míru původnosti díla lze jen tušit, pravděpodobně ji určuje proces výběru tématu a formy jeho zpracování vycházející co nejpříměji ze skupiny a jejího prostředí. Otázkou je též způsobilost umělců - jedná se o velice složitou komplexní práci na poli mezilidských vztahů (psychologie, sociologie, etnologie, manažerské a diplomatické schopnosti, pedagogika…). Umělec často vstupuje do křehkého prostředí, kde porušení některých nepsaných pravidel určité skupiny může mít dlouhodobé následky.

Závěr

Tímto nechci prosazovat pouze tento typ umění a už vůbec ne hlásat, že ono jediné má význam. Ani netvrdím, že všichni by se měli stát umělci a jediné správné umění je umění pro každého. Ale zaráží mě privilegovaná umělecká oblast, která je vzdálena běžnému životu. "Schovává se v galeriích nebo atakuje lidi na ulicích." Nedostatečně se konfrontuje se svým okolím, vlastně mu ani nedává šanci. Zarážející je, že hodnotit a určovat kvalitu umění je vymezeno tak malé skupině lidí jakou tvoří kritici, galeristé a kurátoři. To jak se dnes nejčastěji setkáváme s umění ve mně vyvolává dojem, že zde "funguje" pouze pro omezenou skupinu stále stejných lidí, což považuji za nedostatečné.

KAPITOLA II.
PŘESAHY-ASPEKTY-VLIVY

Po předcházející kapitole, kde jsem se věnovala více obecným souvislostem a okolnostem umělecké tvorby, by následující část měla vytvořit jakousi mapu uměleckých směřování již v samotném rámci tématu "spolupráce umělce a komunity". Nadále se nejedná o jasně vymezenou oblast např. v okruhu uměleckých disciplín už nenacházíme ostré hranice mezi public art, performance, happeningem, eventem, divadlem nebo site-specific… Současně dochází k přesahům mezi uměním a dalšími obory např. sociologií, psychologií, pedagogikou, politikou, ekologií, archeologií, antropologií, etnologií…

Některé tyto oblasti jsem zakreslila do následujícího grafu. Jeho každé odvětví rozebírám v následujících podkapitolách. Nespecifikuji jasně ohraničené obory, jsem si vědoma různých průniků mezi jednotlivými oblastmi, proto jejich dělení je jen orientační a také samotné řazení kapitol nemá žádnou významovou roli. Současně zde často odkazuji na konkrétní praktické projekty, které později popisuji v "konkrétních příkladech", proto může být vhodné si tuto část přečíst jako první. Další oddíly "financování" a "kulturní prostředí - veřejné mínění" jsem také zařadila do této části diplomové práce, protože je považuji za podstatné aspekty ovlivňující reálné fungování a vlastní podobu tohoto umění a vycházím v nich ze skutečných "konkrétních příkladů".

graf

1. Umění jako prostor pro experiment a výzkum

Umění je vhodná platforma pro hledání cesty, nových možností, může porušovat zaběhlé vzorce jednání a chování. Například program Brána muzea otevřená[12] vyzýval k přehodnocování vztahů mezi muzei a veřejností. Je to také prostor otevřený k propojení mezi obory a hledání jiných rozměrů a souvislostí. Na projektu Podchod v Letňanech[13] můžeme vidět spolupráci mezi architekty, sociology, pedagogy… Jako výzkum v oblasti performance, vizuálního umění a balkánských tradic a rituálů je nutné chápat i práci skupiny BART.[14]

V momentě experimentu je však důležité uvědomit si, že součástí těchto procesů je skupina, a tak je zásadní najít mez, kam jsou její členové ochotní při pokusech zajít a podílet se na nich, porozumět jim a chápat jejich smysl. Umělec by si měl uvědomit tuto křehkou hranici, neboť je to etická záležitost. Měl by ji respektovat a pokusit se ji zmapovat podle typu skupiny, s kterou spolupracuje.

2. Vzdělávání

To, že se umění prolíná se vzděláním, má několik příčin. Pokusím se jen zkráceně některé naznačit. Dále chci připomenout rozdíly, ve formě předávání zkušeností ve vzdělávacím procesu, mezi vzájemným obohacením a mezi jednosměrným vztahem nositele hodnot a jejich příjemcem.

Myslím, že situace v českém školství je neudržitelná, a musí dojít k některým změnám a reformám. Pojem vzdělávání jako by se u nás omezil na povinnou školní docházku a instituce učňovských, středních a vysokých škol. Představa o tom, že se člověk jednou v mládí něco naučí a vystačí s tím celý život, je mylná. Také máme zažitý model preference takových předmětů, jako je např. matematika a český jazyk, oproti "výtvarce, hudebce a těláku," což jsou odpolední oddechové hodiny, v kterých se prakticky nikdo nic nenaučí. Škola jako "nalévárna" informací v době počítačů přestává mít význam. Vzdělávání v širším smyslu, jako je umění komunikace, kritické myšlení, orientace v nových situacích, sebedůvěra, vědomí vlastní hodnoty… hledá teprve svou podobu.[15] Samozřejmě že už dlouhou dobu u nás fungují základní umělecké školy a zájmové kroužky, ale orientují se hlavně na děti a mládež a často jsou vnímány jako okrajová záliba několika jedinců nebo výplň volného času. Logicky se tedy objevuje nová poptávka a nabídka, např. vzdělávání skrze umění, objektové učení, prožitková pedagogika, různé výtvarné, pohybové, hudební, taneční, mezioborové kurzy. Všechny tyto aktivity se dějí často jakoby mimoděk na různých úrovních, a proto může vyvstat otázka kompetentnosti některých umělců-vedoucích k jejich činnosti. Měl by takový člověk nejprve získat určité zkušenosti v pedagogice, psychologii, sociologii…? Řekla bych, že zde hlavně záleží na vztahu mezi umělci a skupinou: zda se umělci považují za nositele hodnot, které předávají skupině, nebo vytváří partnerský vztah oboustranného obohacení. Ohodnotit kvalitu a smysl takového kurzu nebo projektu mohou hlavně jejich účastníci svým zapojením, či odmítnutím. Jsou toho však schopni a mohou si vybírat? Ke kritické reflexi by měly mít prostor obě skupiny na takové úrovni, jaké jsou schopny dosáhnout. O tom, zda povinné vzdělávání a klima v České republice napomáhají v lidech pěstovat schopnost vybírat si, jsem hovořila s předsedou z o. s. Klášter. [16] A kde se vede konstruktivní dialog na toto téma? Ojedinělým projektem komplexně mapujícím širokou problematiku vzdělávacích funkcí muzea je program Brána muzea otevřená. Naopak o stagnující situaci na vysokých uměleckých školách se zmiňuji v popisu projektu Podchod v Letňanech.

Ráda bych ještě uvedla úryvek z knihy Rozhovory s Josephem Beuysem: Považoval pedagogickou výchovu za rovnocennou složku svého díla. Hnací silou jeho vzdělávacího programu se stala myšlenka, že každý je umělec, respektive - každý se může stát umělcem a měl by se o to pokusit. Beuys učil, že každý jedinec má v sobě tvořivou energii, kterou by měl kultivovat a plně využívat, aby se mohl pozitivně podílet na utváření sociálního organismu svobodné společnosti.[17]

3. Terapie

V mnoha případech rozdíl mezi terapií (dramaterapie, art-terapie…) a uměním může být zanedbatelný. Je jasné, že součástí každé skupinové práce jsou i sociální aspekty, řeší se mezilidské vztahy… Domnívám se, že tato oblast je velice individuální a záleží na typu skupiny, intenzity společné práce. Hlavně umělec, ale i celá skupina by si měli tuto hranici určit. Je sice je velmi pravděpodobné, že se bude posouvat, ale je podstatné o ní vědět a vnímat různou potřebu každého člověka na vlastní soukromí.

Většina z nás jistě zaznamenala stále častější výskyt terapeutických center, seminářů, dílen a skupin, a tak je samozřejmé, že i tato tendence se začíná stále častěji vyskytovat v umění. Tak jako jsem psala v části "Vzdělání", tak i zde se jedná o příčiny (např. sociální, ekologické, ekonomické problémy), které vyvolávají důsledek (např. snaha o jejich řešení, např. skrze umění).[18]

4. Další tvůrčí projevy

Školní besídka, vesnická slavnost, masopust, setkání důchodců, karaoke - je to ještě umění?

Komunita sama se při určitých příležitostech projevuje tvůrčím způsobem. Jsou to nejčastěji oslavy a přežívající či znovu obnovené tradice. Postupně se však slavení veřejné přesouvá do soukromí jednotlivců nebo rodin. Ať už je předmětem společného sdílení cokoli,[19] je to lidská potřeba. A proto je logické, že jednotlivci nebo skupiny se snaží určitá společenská, tvůrčí setkání vyvolat. V jakém momentě se z takových akcí a projektů stává umění je otázkou, která má znovu individuální rozměr: různé nazírání na ten stejný projev bude mít místní podnikatel, babička, starosta, publicista, umělec, antropolog… Součástí takového procesu, i když ho nazveme uměním, je i to, že jdu s někým na pivo a bavíme se o jeho zážitcích, zkušenostech, rodině, je to jednání s úřady a podnikateli. Umění, které vytváří skupina nemůže, bez vlastní identifikace každého účastníka s problémem a s ostatními lidmi existovat, proto důvěra, přátelství, komunikace, respekt, sympatie, spolupráce hrají velikou roli.

Často není podstatou výsledek, ale spíš průběh a širší vztahy. Také podkladem pro hodnocení takových projektů by neměly být pouze výstupy (představení, výstavy, díla samotná), ale celý proces. Navíc výběr těch, kteří se na tvorbě podílí, neurčuje míra talentu a schopností, ale závisí na chtění a aktivitě zapojit se. Tím netvrdím, že výstupy takového druhu nedosahují vysokých kvalit, záleží jaká měřítka pro jejich určení zvolíme. Často právě typ tvůrců[20] může dodat zážitku z výsledku překvapující další rozměr.

Je však velice pravděpodobné, že představy obou skupin o tvorbě se střetávají. Často se proto jedná o dlouhodobé projekty, při nichž se mohou postupně všichni společně vyladit. Většinou tak může jít o snahu umělců přesvědčit - ukázat skupině svou cestu. A proto vyvstává otázka: Nesklouzává se někdy manipulaci? Je možné manipulaci nahradit spoluprací a konfrontací?

Např. o. s. Klášter v Bechyni chce svými aktivitami, které jsou pro organizátory zajímavé, oslovit větší škálu. Pravděpodobně kdyby zúžili okruh svých potenciálních účastníků akcí pouze na prostor Bechyně, museli by pozměnit i program. V katalogu Pražského Quadriennale dětem v hodnocení prezentace dětských prací se objevuje věta, která rovněž hovoří o aspektech ovlivňujících posuzování těchto činností: "Dětské etudy prezentované v Lightlabu většinou neměly valnou úroveň - to však nebylo jejich cílem. Svůj účel - umožnění dětem vystupovat na opravdovém jevišti za pomocí nejmodernější techniky, oživení prostoru výstavy, prezentaci projektu… - splnily vrchovatě."[21] Dobročinný spolek Medáků[22] se nebrání žádným akcím, kromě těch, které by vyloženě urážely. Zda budou nadále existovat určí jejich návštěvnost. "Nechceme hodnotit uměleckou úroveň akcí u nás pořádaných" Na pokusu o improvizaci při zkouškách divadelního studia Ježek a Čížek[23] je také vidět, že může být někdy složité přesvědčit "neumělce", aby se vydali na "uměleckou cestu", která může znamenat hledání, experiment, nejasný výsledek či neúspěch.

5. Prodávání zážitků, vzdělání, terapie…

Herbert Schiller, emeritní profesor komunikací na Kalifornské universitě v San Diegu, přiléhavě podotýká, že řeč, tanec, drama, rituály, hudba a vizuální umění byly vždy od nejranějších dob absolutně nezbytnými rysy lidské existence. Říká: "Rozdíl je v tom, že nyní existuje vytrvalá, úspěšná snaha o oddělení prapůvodu kulturních zdrojů společnosti od jeho členů, aby se mohl následně prodávat zpět těm, kteří jsou za ně schopni platit." [24]


V tržním hospodářství současnosti se poměr zisku z prodeje služeb enormně zvýšil oproti profitu z prodeje hmotného majetku. To má zajisté vliv na životní styl, např. když si mimo jiné kupujeme i program svého volného času a platíme za příležitosti společenského setkání. Je stále více zřejmé, že za každou informaci, službu a vynaloženou lidskou energii je nutné zaplatit. Navíc předávání některých zkušeností[25] již neprobíhá na úrovni rodin a známých, ale jsou poskytovány skrze institucionalizované vztahy, některé z těchto činností, jež byly součástí běžného života se stávají atrakcemi nebo terapiemi.[26]

Také rozdíl mezi uměním a prodáváním zážitků, zkušeností a vzdělání může být složité najít. Samozřejmě že když se za něco platí, nemůžeme to hned označit za zábavní průmysl. Na první pohled se může jednat o velice podobné činnosti. Hranice, myslím si, určují sami organizátoři svým záměrem. Nakolik je hlavním smyslem určité aktivity obchod, nebo sdílení něčeho, co považujeme za umění (sdílení aktu tvorby). O určité obavě z této křehké hranice se vyjádřil Miroslav Drábek z Divadelního studia Ježek a Čížek : "Také zde vidím křehkou hranici mezi poctivou prací a mezi manipulací, kde by bylo možné využít bezdomovce jako image nějakého projektu, jako kuriozitu, a tak nalákat lidi."

Kulturní prostředí a veřejné mínění

Postupně, jak jsem se setkávala s různými umělci a organizacemi, jsem si uvědomila, jak veliký vliv má na podobu vztahu umělce a komunity kulturní prostředí. Pravděpodobně ještě stále následkem komunismu je u nás aktivní fungování občanské společnosti minimální. Proto kritický přístup a vlastní názor na nové tendence jsou pro některé jednotlivce, organizace a instituce těžko uchopitelnou věcí. Určité méně běžné formy umění se mohou pro někoho stát nepřekonatelným, nezařaditelným problémem. Často se ze strany úřadů setkávají tyto projekty s nedůvěrou, neochotou, takže nemůžeme očekávat, že by byly finančně či mentálně podpořeny. Např. projekt Podchod v Letňanech byl nepochopen jak ze strany městského úřadu Prahy 9, tak z části divadelní fakulty. Dobročinný spolek Medáků narazil na problémy s úřadem Městské části Prahy 6 a ani do budoucna nenachází podporu při hledání prostor pro své aktivity. Naopak za pozitivní v tomto směru lze označit projekt Brána muzea otevřená, který byl v prvních letech programu široce mediálně propagován a navázala se spolupráce s Asociací muzeí a galerií ČR. Tyto kroky pak pomohly vybudovat prestiž programu, díky níž bylo snadnější získat kvalifikované spolupracovníky a pořádat setkání na úrovni ředitelů institucí, starostů a přednostů okresních úřadů - tedy osob kompetentních k systémovým opatřením.

V tomto směru se pravděpodobně jedná o dlouhou cestu změny uvažování o některých věcech, míry tolerance a vůbec přehodnocení priorit společnosti. Tady je znovu na místě otázka, nakolik je umění veřejnou záležitostí. Koho zajímá a jakou má ve společnosti funkci, smysl a význam?[27] Kdo tento smysl chápe a jeho význam oceňuje? Kdo se těmito otázkami trápí? Nejsou to jen nešťastní umělci? Dobročinný spolek Medáků si ve svém okolí získal poměrně velkou podporu místních obyvatel, předpokládejme tedy, že oni vidí v tomto sdružení přínos pro své společenství. Také na příkladu divadelního studia Ježek a Čížek je vidět, že lidé, kteří často nemají zajištěny ani základní životní potřeby, mají důvod scházet se a hrát divadlo.

Financování

Umění si musí zajišťovat svou činnost finančními prostředky. Tím že tyto formy umění většinou neprodukují obchodovatelné artefakty (když ano, tak většinou nejsou schopny zajistit financování), jsou odkázány na granty či sponzorské dary. Bohužel grantová politika je často tendenční a prvoplánově efektní. V současnosti se jednoduše vyplatí pracovat s romskou menšinou nebo na projektech propagujících Evropskou unii. Také si lze všimnout, že Česká republika se začíná přeplňovat tabulemi naučných stezek. Je pravděpodobné, že fondy a nadace částečně určují vypisováním témat svých grantů podobu umění. Granty jsou též nevyhovující kvůli časovým (termínovým) omezením a často příliš striktnímu určení rozsahu práce.[28] Většina těchto projektů je spíš zaměřena na proces než na výsledek, který nelze na začátku jasně stanovit, a to je pro fondy neatraktivní. Chci zde rovněž upozornit na tristní, stagnující prostředí na vysokých školách, které nepřipravují své studenty pro praktické fungování ve společnosti. Nadále se mnoho lidí tváří tak, jako by peníze neměly s uměním nic společného. Dá se říci, že studenti uměleckých škol jsou vedeni k nesvéprávnosti a závislosti na angažmá v divadlech, na pozvánkách pořadatelů a podpoře (neexistujících) mecenášů.

S financováním svých projektů má problémy většin umělců a organizací, které dále uvádím. Většina lidí zde nevidí východisko ze situace a hovoří o dlouhodobé neudržitelnosti. Je skoro odvážné založit organizaci nebo začínat s projektem, které mají delší časový záběr, protože si členové nemohou být jisti jejich finančním zabezpečením. Přesto hlavně takové organizace/projekty nabývají vývojem na hodnotě. V grantech v českém prostředí se také prakticky nepočítá s honoráři. I když se granty zdají často nevyhovující, většina těchto akcí je financována s jejich pomocí. Další příjmy, ovšem minimální, lze získávat ze sponzorských darů a vlastních výdělků. Tady je na místě znovu otázka o umění jako veřejné záležitosti. Koho zajímá a jakou má ve společnosti funkci, smysl a význam a kdo má zájem finančně ho podporovat? Za zajímavý příklad financování považuji plánovanou akci Mezinárodní škola pro lidský hlas,[29] kdy účastníci workshopu romské hudby uspořádají benefiční koncert, jehož výtěžek bude financovat pobyt romských dětí na letním táboře.

Závěr

Domnívám se, že snaha rozlišovat, zda některé projevy jednotlivců či skupin jsou uměním, terapií, vzděláním, nebo výzkumem, je poměrně neefektivní. Jejich "správné" pojmenování nám nepomůže při jejich pochopení, ale spíš ovlivní náš úhel nazírání na ně. Za důležitější považuji zhodnotit význam takových směřování a umožnit jim lepší fungování. Za zvážení hodný vidím přístup některých oficiálních administrativních kruhů, které místo aby projevily podporu některým projektům, tak ani nejsou ochotny diskutovat o jejich existenci. Často má přístup veřejnosti k "alternativní" tendencím v České republice nádech podezření a nedůvěry. Myslím si, že se tak děje hlavně kvůli neadekvátní diskusi a malé informovanosti o těchto směrech.

KAPITOLA III.
KONKRÉTNÍ PŘÍKLADY

projektů, aktivit a činností jednotlivců a organizací

Následující odstavce by měly pomoci částečnému k vhledu do praxe. Chtěla bych na konkrétních příkladech naznačit, o jak různorodou škálu projevů se v této problematice jedná. Upozorňuji, že jsem nedělala objektivní průzkum a jsem si vědoma svého subjektivního názoru a často jednostranných zdrojů, z kterých jsem čerpala.

Řazení jednotlivých příkladů je náhodné.
  • Občanské sdružení Dobročinný spolek Medáků ve Střešovicích - 3roky fungující kulturní centrum se značnou podporou místních obyvatel, kteří se aktivně zapojují do mnohých projektů spolku.
  • Ochotnické divadlo v Těchonicích - snaha několika mladých lidí o vyprovokování spoluobčanů ke kulturním aktivitám v obci a i k jiné činnosti.
  • Občanské sdružení Klášter - organizace pořádající širokou škálu kulturních/vzdělávacích projektů. setkala jsem se zde s velice citlivým přístupem a reflektováním vlastní rozsáhlé činnosti.
  • Brána muzea otevřena - projekt nadace Open Society Fund podporující komunitní programy muzeí.
  • Podchod v Letňanech - studentský projekt, který se věnuje zmapování možností a způsobů revitalizace "problémových" okrajových městských lokalit, mimo jiné počítá s aktivním zapojením místních obyvatel.
  • Divadelní studio Ježek a Čížek - divadelní soubor, jehož podstatnou část tvoří bezdomovci.
  • Mezinárodní škola pro lidský hlas - workshopy věnované sebepoznání, prohloubení lidské kreativity a sebedůvěry skrze zpěv - lidský hlas.

Zahraniční příklady:
  • Jubilee Arts - organizace zabývající se Community Art Development (rozvoj komunity skrze umění) ve West Bromwich, Velká Británie.
  • BART - Balkánský archiv rituálních technik a divadla je nevládní nezisková organizace zaměřená na průzkum performance a vizuálního umění. Jednou z aktivit BART jsou letní pracovní školy v Černé Hoře a v Srbsku, jejichž smyslem je setkání a blízká spolupráce mezi místní komunitou a umělci různého zaměření, kteří přicházejí z různých kulturních prostředí.
  • The AIDS Memorial Quilt - komunita fungující ve virtuálním prostředí internetu, jejíž členové vytváří pomník lidem, kteří ztratili svůj život kvůli nemoci AIDS.
  • Community Maps Project - praktické cvičení v rámci programu Širší souvislosti: Umění a komunita na Univerzitě umění a dějin umění na Floridě.
Občanské sdružení Dobročinný spolek Medáků

Informace jsem čerpala z rozhovoru s předsedou spolku Martinem Skalským a z internetových stránek www.medaci.cz

Dobročinný spolek Medáků ve Střešovicích v Praze je občanské sdružení založené v roce 1998, které začalo plně svou činnost provozovat v roce 2000 ("Rok jsme se připravovali, sháněli kontakty, získávali odborné garanty pro své aktivity, zjišťovali situaci ve Střešovicích…"). Spolkem iniciovaný kulturní projekt "Alternativa pro staré Střešovice" má zázemí ve třech historicky významných venkovských budovách, které byly původně obsazeny jako squoty několika mladými lidmi ze sdružení. V současnosti je jeden z těchto domů v pronájmu spolku, o další dvě budovy se vedou spory s vlastníkem, kterým je Úřad m. č. Praha 6.

Záměr:

Cílem organizátorů bylo vytvořit otevřený prostor, místo, kam si lidé mohou přijít posedět, popovídat, kde je to levné a příjemné. Oproti zábavním kulturním místům, kam si lidé jednorázově pořízením lístku koupí zábavu na jeden večer, vyvstala snaha otevřít spontánní kulturní prostor pro opakovaná setkání různých lidí. "Dokázali jsme, že to funguje, že je to levný, normální, příjemný."

Aktivity:

Škála aktivit pořádaných ve Střešovicích je velice rozmanitá. Nezaměřuje se pouze na určitou specifickou (věkovou, profesní, etnickou…) skupinu, ale oslovuje širokou škálu lidí.

  • 2x týdně výtvarné dílny pro děti, kterých se často účastní i rodiče a prarodiče
  • Filmový klub
  • Kavárna
  • 1x měsíčně sraz seniorů s promítáním amatérských filmů jedné místní obyvatelky
  • Komponované večery na téma Střešovice
  • Koncerty, divadelní představení, výstavy atd.
  • Dále se zde pořádají jednorázové akce na určité téma-problematiku (hluchoněmí, uprchlíci, bezdomovci - vystupuje zde divadlo bezdomovců Ježek a Čížek, matky s dětmi, odpoledne pořádané místními evangelíky)
  • V létě jsou prostory nabízeny zahraničním stážistům

Spolupráce:

Za velmi pozitivní považuji přístup spolku k místní komunitě. Medáci se rozhodli zkoumat a respektovat potřeby místních. Takové občanské sdružení je partnerem místní komunity, může zastupovat jednotlivce v jednáních, v prosazování a přednášení jejich požadavků. Nabízí prostorové a technické zázemí pro pořádání různých akcí: Některé projekty byly organizovány místními občany, např. klub seniorů, výstavy o a komponované večery o Střešovicích. Za podstatnou považuji také spolupráci s místními organizacemi a skupinami, např. Medáci poskytli své prostory základní škole, místnímu sboru evangelíků, břevnovské výtvarné dílně. Naopak Medákům jeden z místních obyvatel půjčuje zvukovou techniku, místní řezník věcnými dary sponzoruje některé akce atd. Spolupráce, podpora, výpomoc mezi organizacemi i jednotlivci je jedna z podstatných složek zajišťujících dobré fungování projektu.

Financování:

Členové spolku veškerou svou práci dělají dobrovolně, což je pravděpodobně dlouhodobě neudržitelné, jedině v případě obměny členů spolku. Určitou materiální satisfakcí organizátorům je jejich bydlení zdarma v budovách spolku. Projekt se podařilo nastartovat díky grantům, ale pouze z nich není možné tyto aktivity financovat. Další, minimální zdroje má spolek Medáků z provozu kavárny a ze sponzorských darů. Sám Martin říká, že nezná způsob, jakým by se dlouhodobě mohly podobné projekty financovat. Sami se snaží svou činnost dělat co nejlevnějším způsobem.

Jaká kultura?

"Opravdu jsme chtěli vytvořit otevřený prostor, nechceme hodnotit uměleckou úroveň akcí u nás pořádaných, jedná se o experiment, vycházíme každému vstříc, když to tedy vyloženě neuráží." Na otázku, zda přece jen neměli občas tendenci výběrem akcí formovat vkus místních, mi Martin odpověděl, že jde většinou o experiment. Snaží se nevyhýbat žádným akcím, záleží na lidech, jestli přijdou, nebo ne, a podle toho dají určitým projektům šanci. "Ale např. mě mrzí, že se nám nepodařilo prosadit Zenové meditace, byl bych rád, kdyby se u nás konaly, ale prostě nepřišli žádní zájemci. Záleží také na tom, slovit ty správný lidi." Přesto se mi Martin přiznal, že pořádání country večerů se bránili, protože jim tento typ kultury není moc blízký, navíc zde byly ještě další problémy s organizací. "Ale nakonec se jeden večer country hudba hrála venku při opékání prasete a tak se to k tomu docela hodilo."

Co zaručuje fungování takových aktivit:

Zaujalo mě, že se jedná o projekt, který funguje (myslím, že to není zas tak častý jev). Bohužel v poslední době nastaly vážné spory s Úřadem m. č. Praha 6 o dvě budovy, v kterých spolek provozoval své aktivity, a proto je velice pravděpodobné, že spolek zanikne. I přesto několikaleté fungování kulturních iniciativ centra může nabídnout důležité zkušenosti. A proto jsem se na ně zeptala Martina:

  • "Dobrý tým aktivních lidí (je nás pět, ale složení členů se postupně mění)
  • Moc od toho neočekávat (mnoho lidí přišlo a chtělo si zde pouze udělat jméno, nakonec většinou odešli)
  • Vyjít vstříc místním lidem a jejich potřebám
  • Podpora úřadů (to se v našem případě jeví jako zásadní limit, protože nemáme podporu od radnice Prahy 6)
  • Jedná se o projekt určený pro dlouhodobé trvání - často jde o pokusy, experimenty zda to či ono vyjde. Také jsme se na tuto činnost asi rok připravovali, od ostatních organizací jsme si zjišťovali chyby, abychom se jich vyvarovali
  • Na propagaci by se měl klást stejný důraz jako na samotnou akci. Je důležité, aby se informace o určitých projektech dostali k těm správným lidem. Mnoho neziskových organizací u nás dělá zajímavé věci, ale málo se o tom ví.
  • Jako zajímavou, finančně nenáročnou a oboustranně prospěšnou jsme objevili možnost spolupráce se studenty vysokých uměleckých škol."
Proč spolek Medáků nebude mít prostory pro své aktivity:

Spolek Medáků užíval ke svým aktivitám tři opuštěné objekty ve Střešovicích jako squoty, což je v České republice nezákonné. V roce 2001 přešlo vlastnictví budov z hl. m. Prahy do vlastnictví Městské části Praha 6. Nový vlastník se rozhodl dva objekty prodat a třetí pronajmout. I přes petice a protesty jak spolku, tak i místních obyvatel ztratili Medáci veškeré nároky na užívání dvou budov. V konkurzu na pronájem třetího domu spolek Medáků zvítězil.

Proč se úřady a správní instituce často staví proti takovýmto spontánním aktivitám? Důvodů je jistě hodně. Určitou roli hrají finance, Střešovice se staly lukrativní částí Prahy, o nemovitosti je zde zájem a neziskové organizace nemohou v tvrdém boji konkurovat. Jak se vyjádřil Martin: "Další roli zde mohou hrát mentální zábrany. Spolek funguje, nic od radnice nepotřebuje, vytváří konkurenci tradičním kulturním centrům, která jsou závislá na dotacích, je komplikované takové "alternativní" aktivity zařadit. Také se setkáváme s předsudky, schází se zde bezdomovci, Romové, "nervově zhroucené matky"´… V některých případech je proces přijmutí některých nových tendencí za "běžný" velice zdlouhavý."

Ochotnické divadlo v Těchonicích

Informace jsem získala při setkání s jedním z hlavních iniciátorů akce Petrem Oukropcem a z žádosti o grant na pouťové slavnosti sv. Filipa a Jakuba v Těchonicích.

Těchonice jsou malá vesnička v západních Čechách asi s 50 trvalými obyvateli. Podnět pro vznik ochotnického divadla dali hlavně manželé Oukropcovi - Petr a Markéta, kteří se do obce přistěhovali z Prahy.

Aktivity:
  • Pouť - třetí ročník obnovené tradice filipojakubské poutě, jejíž program je tvořen z místních zdrojů: vystoupení ochotnického souboru a místní kapely, dětské odpoledne, výstavy, příprava pohoštění a výzdoba, nedělní slavnostní mše, pouť k lípám milénia…
  • Divadlo - má přes 30 členů, místních obyvatel a chalupářů, jedná se o průřez napříč zdejší populací od dětí přes mládež, lidi středního věku až po důchodce, ženy i muže, povolání od silničářů přes studenty, švadleny, podnikatele, celníky, svíčkaře až po vědecké pracovníky či ekologické aktivisty. Soubor má za sebou už jednu inscenaci výtažku z komedie bratří Čapků "Ze života hmyzu". Na letošní květnovou pouť se nacvičuje další představení.
  • Kapela - zatím nemá žádný název a její repertoár se odvíjí podle aktuálních účinkujících. Zatím se zkoušek účastní jedna mladá dívka zpívající punk, její otec zpívající písničky Milana Chladila, jiná dívka zpívající šansony, jedna rockenrolová babička i farář.
  • Řemesla - v rámci pouťových oslav probíhá i odpoledne pro děti, kde si lze vyzkoušet výrobu svíček a barvení vlny.
  • Sázení stromu milénia - v roce 2000 byl v obci vysazen strom milénia, ke kterému se každoročně koná pouť.
  • Zpravodaj - do budoucna se počítá s vydáváním místního zpravodaje, který by měl zvýšit informovanost a kladný vztah občanů k obci.
Spolupráce:

Společenství je vymezeno místem. Propojuje se zde venkovská a městská kultura, vzájemně se konfrontují. Spolupráce je v tomto případě zásadní a tvoří neoddělitelnou součást projektu. Na činnosti se podílí:

  • Dobrovolný hasičský sbor - mnoho hasičů je zároveň ochotníky, hasiči se zavázali postavit pódium a připravují divadelní prostor.
  • Farář a farníci - sympatizují s novými aktivitami v Těchonicích, podílí se na přípravě poutě a její propagaci.
  • Petr Oukropec - velitel hasičů, režisér ochotníků a zároveň majitel divadelní stodoly a sálu (zkušebny) nese hlavní tíhu a zodpovědnost za zkoušení a přípravy představení
  • Martina Vrátná a Jan Radvan - připravují dětské odpoledne
  • rodiny ochotníků ve spolupráci se sousední vsí Žďár - zajistí občerstvení v době poutě
  • Místní zastupitelstvo -k celé akci se staví pasivně, starosta nepodpořil představení ochotníků ani svou návštěvou. Pouze jeden z nově zvolených zastupitelů z vedlejší vesnice je členem souboru.
Financování:

Nové kulturní akce v Těchonicích vznikají bez finanční podpory, v současnosti požádali organizátoři o grant.

Počátky:

Jakýkoli vliv zvenčí - práce s lidmi v jejich tradičním životním prostředí, v jejich vesnici, je dlouhodobého charakteru a musí přicházet pozvolna. Petr říká, že k prvním kontaktům s místními docházelo při rekonstrukci jeho domu - rady - postupná výpomoc. "Člověk musí přijít s pokorou, místní poznají rozdíl mezi vámi a víkenďákama."

V Těchonicích přetrvala ve vzpomínkách pamětníků sláva místní filipojakubské poutě a ochotnického divadla. I když ve vesnici žijí převážně starší občané, na víkend se sem vrací poměrně aktivní mladí lidé, kteří se z Těchonic přestěhovali do města. Při rekonstrukci domu (bývalý hostinec) byly nalezeny staré divadelní kulisy. Díky těmto několika okolnostem nebylo složité založit ochotnický divadelní soubor. Počet jeho členů se pohybuje mezi 30 - 40 a přichází další zájemci. Vedle divadelního souboru vznikla ještě místní kapela.

Jaká kultura:

Při setkání lidí z města a z vesnice též dochází ke konfrontaci jejich kultur. "Je to neustálé hledání naší činnosti, nějaké nápady přichází od nás a některé vlivy od místních. Každý má jiný přístup, důležité je nemanipulovat, ke každému si najít vlastní cestu. Záleží na tom, kdo je ochoten co vnímat. Jednou jsme měli trochu strach, když ve vesnici vystupovala romská kapela, v obci převažuje spíš rasistická nálada, ale nakonec vše skončilo přátelskou atmosférou.. V hodnocení kvality a úspěchu akcí též hraje důležitou roli sociální rovina."

Přesahy:

Nacvičování divadelního představení se stalo pro obyvatele příležitostí k setkání. Ve vsi není ani hospoda, ani obchod, pouze kostel a hřbitov jsou veřejným místem. Záběr činnosti do dalších oblastí lze jen těžko předem přesně určit, působení takových aktivit je individuální. Je však možné předpokládat, že díky kulturním akcím se z vesnice může stát znovu zajímavé prostředí pro život. Posílí se kladný vztah občanů ke své vesnici, jejich zájem o veřejný život, zvýší se jejich sebevědomí. "Aktivita místních obyvatel se automaticky přenáší i do dalších oblastí spojených s organizováním poutě, např. se začalo s přestavbou stodoly na sál, do budoucna se počítá s vytvořením svépomocného spolku, pro zlepšení hospodářské situace v místě (chov ovcí)."

Občanské sdružení Klášter

Informace jsem čerpala z rozhovoru s ředitelem sdružení Janem Svobodou a z vlastních zkušeností při návštěvách kláštera. Pro popis projektu Pražské Quadriennale dětem mi posloužil katalog/dokumentace tohoto programu.[30]

Občanské sdružení Klášter Bechyně bylo založeno v r. 1996, sídlo má v klášteře františkánského řádu, kde navázalo na předchozí činnost Lidové školy umění (v současnosti zde funguje Základní umělecká škola).

Záměr:

Prvním smyslem sdružení bylo nabídnout prostor pro setkávání lidí, nyní doplněno - prostor pro setkávání lidí hledajících poznání.

Spolupráce:

"Touha hledat a vztah k tvořivosti jsou u lidí v disproporci, jsou různě formovány podle společnosti, v které žijí. Kvůli specifickým aktivitám, jež nabízíme, jsme se nemohli soustředit pouze na bezprostřední okolí Bechyně, svými aktivitami oslovujeme širší populaci po celé republice a pracujeme i mezinárodním měřítku." I když sdružení na své akce zve i místní z Bechyně, jejich účast není veliká a aktivní zapojení je sporadické. Se sdružením se kontaktují především skrze děti, které dochází do kroužků Základní umělecké školy a díky různým akcím-oslavám (advent, koncerty…). Jak bylo výše řečeno, to také není priorita sdružení, oslovit pouze místní. V klášteře se nabízí určité aktivity, kde je každému otevřen prostor, záleží pouze na jednotlivcích, jaký k tomu zaujmou postoj. Klášter je tedy veřejným místem, kde se setkávají lidé s různorodými zájmy a různého zaměření. Součástí kláštera je zahrada, k jež se v současnosti opravuje. Počítá se s jejím využitím pro nejširší veřejnost. K projektu obnovy zahrady byli též vyzváni občané Bechyně, jejichž aktivní účast je však minimální.

Aktivity:
  • V klášteře funguje Základní umělecká škola s hudebními, výtvarnými a dramatickými kroužky.
  • Večerní setkání studentů ze střední školy.
  • Občasná víkendová setkání nad uměním (promítání filmů, diskuse nad různými tématy, pracovní dílny…).
  • Letní pracovní dílny "Doteky", každý rok probíhá rekonstrukce - odkrývání některého místa v klášteře (rajský dvůr, zazděné dveře, terasovité zahrady) + výtvarné dílny a diskuse.
  • Výměnné stáže.
  • Letní cesty do zahraničí.
  • Medialab, pracovní studio, kam se sjíždí zájemci a studenti z různých škol realizovat své projekty.
  • Koncerty, adventní a jarní oslavy.
  • Pořádání doprovodných programů (nejen) pro děti k výstavám + katalogy - pracovní sešity - CD-ROM např. pro výstavy Deset století architektury, Pražské Quadriennale…

Financování:

Granty, státní podpora

Přesahy:

"My jsme vlastně vzdělávací instituce. Naštěstí nespadáme do povinného vzdělávání. Musíme reagovat na poptávku, nemůžeme určit, že toto budeme učit, protože si myslíme, že to je správné Něco nabízíme a záleží na lidech, zda to ocení.. Myslím, že je důležité naučit lidi, aby si uměli vybírat. Také když přemýšlím, co učit, stále více se soustředím spíš na to co neučit. Ještě k povinné školní docházce. Určitě má mnoho kladů, ale málokdy se zamyslíme nad tím, jaké má nevýhody.

  • · Například je často průměrné kvality, nelze se zaměřovat na individuální potřeby jednotlivců a lokalit, musí splňovat všeobecná kritéria.
  • · Už tím, že je povinná, samo o sobě to vyvolává určitou nedůvěru. Navíc v dnešní společnosti se už člověk bez vzdělání neobejde a i tak by byl nucen k sebevzdělání, aby mohl vůbec ve společnosti fungovat.
  • · Často se bohužel klade důraz jen na to, že prostě musí být a už je jedno JAK.
  • · Myslím, že je potřeba znejistit autoritu institucí, aby lidé začali pochybovat a vybírali si.
  • · Škola by právě měla učit vybírat si a pak už komunita sama funguje mezi institucemi a nabízí, podle poptávky a zájmu lidí."

Pražské Quadriennale dětem - popis jednoho projektu

Na základě informací v časopise Výtvarná výchova a vysvětlujícího úvodního dopisu, který obdrželo na padesát různých typů škol, se do projektu přihlásilo na 27 pedagogů se svými žáky. Od ledna do května 1999 byly těmto pedagogům zasílány přípravné materiály pro práci s dětmi rozpracované do kategorií podle věkových schopností žáků. Každý měsíc se zpracovával jeden výtvarně divadelní problém (maska a kostým, loutka, prostor a scéna). Zasílané materiály obsahovaly: dopis pro žáky, materiály pro učitele, teoretické podklady pro bližší seznámení s tématem, doplňující materiály (kvízy, šablony, makety). V dubnu se v Bechyni konala schůzka pedagogů přihlášených do projektu, na tomto setkání se připojilo ještě dalších šest škol, na výstavě samotné se zájem o tuto spolupráci neustále zvyšoval. Žáci se díky své práci na úkolech mohli aktivně účastnit výstavy:

  • Co je divadlo? - textová úvaha na toto téma + vytvoření vlastní postavy.
  • Návrh kostýmu pro tuto postavu + realizace masky, případně i realizace kostýmu.
  • Oživení postavy v akci - textová či fotografická zpráva o akci uskutečněné v místě školy a příprava krátké etudy k předvedení na výstavě.
  • Vytvoření loutky zastupující postavu.
  • Vytvoření makety prostoru pro postavu.
Součástí samotné výstavy Pražského Quadriennale pak bylo:
  • Prezentace dětských prací - děti přijížděly na výstavu již v maskách a kostýmech, což pro ně byl veliký zážitek a současně reklama Quadriennale. Děti samy se podílely na instalaci svých prací, o všechny jejich prezentace byl veliký zájem.
  • Realizace "Dětského světa" - základní myšlenkou bylo především umožnění aktivní zkušenosti s představovanou problematikou divadelní tvorby (do práce se velice často zapojovali i dospělí). Celý prostor byl rozčleněn na zákoutí, např. divadelní šatna, loutkářská dílna, maskérna, scéna pro stínové divadlo.
  • Připravení tras a komentované provádění dětí po těchto trasách.
  • Program na výstavě pro připravené dětské návštěvníky - součástí prohlídky výstavy byla i zastavení - aktivní "odpočinek" v Dětském světě.
  • Program na výstavě pro nepřipravené dětské návštěvníky - pro ně byly přichystány pracovní listy, aktivně se mohli zapojit v dílnách Dětského světa.
  • Dětské informační (akreditační) centrum.
  • Dárkové předměty, pracovní list - na dárcích nakupující především zajímala možnost jejich dokončení.

Brána muzea otevřená

Informace jsem čerpala z rozhovoru s koordinátorkou projektu Alexandrou Brabcovou a z její publikace Brána Muzea otevřena,[31] dále potom z internetových stránek Open Society Fund http://www.osf.cz a z rozhovoru s ředitelkou muzea v Máslovicích V. Sýkorovou.

Záměr:

Brána muzea otevřená byl pětiletý program (1997-2002) jehož hlavním cílem bylo položit základy pro systémové změny a vytvořit model spolupráce muzea a místního společenství. Metodou použitou k dosažení tohoto cíle bylo představit skupině účastníků ze 40 muzeí ČR možnost jak se stát aktivním partnerem místního společenství.

Jednotlivé výstupy programu:
  • V rámci programu došlo k několika vícedenním setkáním pro 50-100 osob: Brána muzea otevřená, Praha, listopad 1996 (pro nejširší veřejnost); Komunikující muzeum, Klatovy, červen 1997 (pro odborné pracovníky muzeí); Setkání v muzeu, Bechyně, září 1997 (pro pracovníky muzeí a pedagogy); Muzeum a státní/místní správa: dialog nebo oboustranný monolog? Pardubice, listopad 1997 (pro ředitele muzeí, starosty a přednosty OÚ); Muzeum, přípravný seminář, Brno, březen 1998 (pro studenty architektury a muzejníky); Muzeum, Znojmo červenec 1998 (pro architekty, studenty architektury a muzejníky). V letech 1998-2002 byl součástí programu vzdělávací cyklus, který tvořil páteř programu: (soudobé vzdělávací teorie vč. andragogiky, Psychologický aspekt učení, občanská společnost x komunita, gender, dílny…)
  • V rozmezí let 1997-2001 vzniklo v programu na 100 modelových projektů, které ukazují možnosti současného muzea v prezentaci sbírek různým skupinám návštěvníků, modelové projekty spolupráce muzea a školy. Další bohatě zastoupenou oblastí je hledání forem prezentace výtvarného umění, počínaje artefiletickými programy v Západočeské galerii v Plzni, přes didaktické pracovní materiály řady muzeí výtvarných umění, po invenční výtvarné dílny v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Moravské galerii v Brně a nakonec k výtvarnému kufříku pro seniory v Galerii umění v Karlových Varech. Další nezanedbatelnou agendou programu byly projekty pro postižené spoluobčany, zejména s postižením zrakovým. Zvláštní položku v programové agendě tvořily konstruktivistické projekty, zaměřené na vnímání mimoevropských civilizací, a projekty orientované na to, jak vnímáme role mužů a žen ve společnosti, tedy otázky z oblasti gender. Ve specifickém ročním komponentu programu (opakovaně mezi lety 1999-2001), který byl orientovaný na strategické plánování, zpracovalo 25 účastníků strategie vztahu své instituce k veřejnosti.
  • Dalším výstupem programu je především vydání publikace, která obsahuje vybrané přednášky proslovené v rámci programu a katalog všech projektů, které mohou v budoucnu sloužit jako modelové příklady všem zainteresovaným subjektům v ČR.
  • Spolupracovalo se též s jinými alternativními projekty v oblasti učení a to s programy Kritické myšlení a Začít spolu, které pomohly vytvořit modelové příklady spolupráce muzeí a škol.
Spolupráce:

V tomto případě podnět ke změně vztahu mezi veřejností a muzeem vychází z iniciativy institucí, ze snahy o systémovou změnu, což není u nás tak častý jev (většinou se jedná o "boj" jednotlivců či skupin s institucemi a systémem). Muzea, ale i. knihovny, galerie, kulturní domy, školy… mají veliký potenciál veřejné instituce, který se k aktivní, dlouhodobé, oboustranně prospěšné spolupráci mezi veřejností a institucí nabízí. Taková veřejná instituce nabízí:

  • Prostorové zázemí.
  • Technické vybavení.
  • Disponuje veřejným majetkem (sbírkové předměty, umělecká díla, knihy, filmy).
  • Personální zázemí.
  • Určité finanční zajištění.
  • Předpokládá se u nich obecně uznávaný respekt a prestiž.
Komplexnost:

Program zde chci také zmínit pro jeho široký celorepublikový záběr a komplexnost - souhru několika aspektů, které jistě sehrály důležitou roli při takto rozsáhlém projektu:

  • Dlouhodobá systematická spolupráce. Koordinování - plánování jednotlivých aktivit z jednoho centra, které vytváří zázemí pro projekt a dává celé akci určité směřování.
  • Spolupráce s Asociací muzeí a galerií a dlouhodobé budování korektního vztahu, založeného na spolupráci, nikoli rivalitě. Široká mediální propagace programu prostřednictvím tisku a Českého rozhlasu. Tyto kroky pomohly vybudovat prestiž programu, díky níž bylo snadnější získat kvalifikované spolupracovníky a pořádat setkání na úrovni ředitelů institucí, starostů a přednostů okresních úřadů - tedy osob kompetentních k systémovým opatřením.
  • Systematická spolupráce s vysokými školami, a to formou vtahování studentů do řešení společensky závažných problémů, např. spolupráce s Fakultou architektury VUT v Brně formou ateliérového zadání semestrální práce na téma Architektura muzea, které vyvrcholilo seminářem a výstavou studentských prací ve zdevastovaném klášteře Louka, jehož využití bylo příspěvkem k tématu revitalizace památkových objektů. Další formou spolupráce jsou semestrální práce studentů Pedagogické fakulty UK, oboru výtvarná výchova, kteří vytvořili didaktické listy V muzeu se nenudíme pro několik pražských muzeí.
  • Finanční zajištění. Nadace Open Society Fund Praha za 5 let vynaložila na převážně grantové náklady programu cca 10 milionů korun.
Muzeum v Máslovicích - popis jednoho projektu

Akcí, do které se muzeum v Máslovicích snažilo aktivně zapojit veřejnost, byla výstava "Když si náš dědeček babičku bral aneb těm dětem to ale sluší…", která se konala v r. 1998. Základ projektu tvořila výstava svatebních fotografií a oznámení, které muzeu zapůjčili občané Máslovic. Prezentovalo se několik generací v rodině. Podstatnou částí projektu bylo samotné shromažďování a výběr exponátů. Někteří občané se i sami podíleli na instalaci fotografií. Součástí výstavy se stala i prezentace ankety uskutečněné mezi 12-14letými žáky základní školy v Klecanech na téma rodinného soužití a tolerance k jinak sexuálně orientovaným osobám. Děti z mateřské školy namalovaly na výstavu obrázek nevěsty a ženicha. Kuchařky ze školky upekly na vernisáž koláče.

Přínos:

Touto výstavou a dalšími podobnými se máslovické muzeum stalo funkčním veřejným prostorem obce. Do muzea se přesunuly některé kulturní akce, např. školní vánoční besídka. Díky zájmu občanů a publicitě v regionálních novinách se zvýšil zdravý patriotismus a angažovanost občanů ve vsi.

Podchod v Letňanech

Informace o tomto projektu jsem získala při rozhovoru s jednou z hlavních organizátorek Terezou Synkovou a dalšími protagonisty a z některých textů, např. žádosti o grant.

Na projektu pracovali studenti Divadelní fakulty DAMU, studenti FAMU, architektury, politologie, pedagogiky, fotografové, sociologové a další dobrovolníci, profesionálové a laici a to od r. 2001 a měli by pokračovat do r. 2003. Místem konání je nepoužívaný podchod v Praze 9-Letňanech a jeho blízké okolí.

Záměr:

Začátek těchto aktivit byl prakticky velice spontánní. Skupinu přátel, převážně studenty z DAMU, zaujal zvláštní prostor nepoužívaného podchodu možná jen svou opuštěností - tajemností, světelnými kvalitami? Co to je za místo? Temný strašák? První akcí bylo malování: "Ne ale podchod vymalovat s úmyslem nějak ho tím "zušlechtit" a tak jednoduše "zlidštit", samotný prostor se nám líbil právě tak, jak byl, i úklid v něm jsme pojali spíš jako archeologický výzkum, zajímalo nás, co se v něm odehrálo a odehrává." Prostor tím byl připraven na další možné divadelní představení a upoutal pozornost místních lidí. Již v této první fázi došlo k zajímavým rozkolům mezi organizátory, pravděpodobně proto, že nebyly předem jasně určené cíle a důvody tohoto počínání. Do akce se totiž spontánně zapojily místní děti. Část organizátorů to přijala s povděkem: "To je to, o co nám jde - zapojit lidi z okolí." Druhá část organizátorů byla spíš nemile překvapena: "Samozřejmě se nám díky tomu nepodařilo dát výmalbě jakýkoli tvar - byl to prostě chaos - vyvstalo tu také hledisko - budoucnost versus tady a teď. Ten svár probíhal v každém z nás, protože každá akce byla neuspokojivá po "umělecké" či profesní stránce." Od té doby docházelo mezi členy k neustálému upřesňování odpovědí na otázky: co vlastně vzniká, co se děje, co chtějí a nechtějí dělat. Všichni se shodli, že nemají zájem být spasiteli neboli kulturními anděly. Později, po několika, měsíčních zkušenostech v žádosti o grant upřesňují své cíle: Zmapování možností a způsobů revitalizace "problémových" okrajových městských lokalit. Nejedná se o tzv. "humanizaci sídlišť" implantováním našich představ o kultuře do tohoto prostředí, ale o využití místního genia loci. Chceme, aby tyto dosud okrajové lokality byly uznány za právoplatné součásti tváře města, abychom akceptovali a přijali zodpovědnost za jejich existenci a využili jejich potenciál. Znovu probudit zájem i mezi nastupující generací o sídliště, než se také u nás promění v ghetta. Významným aspektem projektu je vzájemná spolupráce mezi studenty škol zdánlivě různorodého zaměření a profesionály z různých oborů. Neustále se vyvíjející proces je součástí koncepce. Zapojení místních jednotlivců a organizací do projektu.

Průběh projektu:

Jedná se o několik jednotlivých akcí (divadelních a hudebních představení, happeningů, dílen) pořádaných přibližně jednou za měsíc. Součástí akce je též fotodokumentace, která by měla být vystavena v okolí podchodu. Paralelně proběhl urbanisticko-historický a sociologický výzkum teritoria.

Jednotlivé příklady:
  • Malování v podchodu - první akce. Cílem bylo seznámit se s atmosférou podchodu, inspirovat se jí a pokrýt stěny malbami, které budou tvořit scénografii inscenace. Tato akce pomohla k prvnímu navázání kontaktů s místními.
  • Vánoční průvod přes letňanské sídliště k podchodu, spojený s divadelní a hudební produkcí, spolu s předčítáním vlastní poezie - účastnili se i místní. Sloužil především ke kontaktování s místními. Podobná akce proběhla i o Velikonocích.
  • Tajemné Letňany - divadelní představení čerpající téma z dětských příběhů, které vznikaly ve spolupráci se sociology a místními školami, kdy děti psaly slohové práce na téma Tajemné místo v Letňanech.
  • Další součástí projektu měly být výtvarné, zvukové a herecké dílny, které se bohužel zatím nepodařilo uskutečnit.
  • Vánoční akce se konala i další rok - inscenovala se vánoční hra. Jako součást sociologického programu vznikl soubor fotografií lidí jdoucích nakupovat do supermarketu. Měli si vybrat za koho jdou za Ježíška či Santa Clause a vyfotografovat se jako oni /za namalovanými kulisami/.
  • Letos na jaře by se měla uskutečnit "street party".
Financování:

První část projektu nebyla vůbec finančně zaopatřena, veškerá činnost fungovala dobrovolně s minimálními náklady. Později se podařilo organizátorům získat grant. Tento způsob financování též nepovažují za ideální: "Na projekty tohoto typu, tzn. ty, které se v průběhu vyvíjejí, v podstatě granty neexistují. V grantu jsme žádali peníze na některé prostředky, které, jak jsme později zjistili, jsme ani nepotřebovali. Přesně rozepsané položky, které granty vyžadují, nakonec provoz spíše blokují. Granty též nepočítají s částkami na aspoň minimální mzdy, a tak by takový projekt byl dlouhodobě neudržitelný. Je složité aktivovat tolik lidí pouze na dobrovolné bázi."

Úskalí nejen tohoto projektu:

Vytváří se něco nového co lze jen těžko předem popsat a přirovnat k podobným aktivitám, které se v České republice zatím vyskytují jen sporadicky. Proto není možné opřít se o zkušenosti ostatních, vycházet z nějakého vzoru. Součástí projektu je též hledání jeho vlastní podoby. To může zavinit např. špatnou spolupráci s místními úřady (neavizování akcí v místních novinách). Odmítnutí spolupráce některých místních základních škol. Často i nepochopení na samotné DAMU u některých pedagogů. "Zároveň ale na divadelní antropologii se nám dostalo plné podpory a pochopení."

Důležitá je tolerance mezi odlišnými přístupy k problematice ze strany jednotlivých organizátorů různého profesního zaměření. I když se u nás slovo mezioborovost skloňuje ve všech pádech, nejsme na ni často dostatečně připraveni. Proto že jsou na sobě navzájem závislé jednotlivé činnosti, musí být zajištěna jejich koordinace a profesionální zodpovědnost jednotlivců. Oproti některým problémům při spolupráci se naopak v tomto případě jako aktuální pomoc může označit činnost spolku Richelieu - Spolek posluchačů, absolventů a přátel DAMU, který zaštítil celý projekt pro grantová řízení, nabídl konzultace a mentální podporu. Přes všechny problémy byla v rámci Podchodu vytvořena sociologická studie Tajemné Letňany (Majda Rajčanová, Ruda Šmíd), urbanistická studie o Letňanech (autoři - studenti architektury). Jeden z těchto studentů, Martin Postupa, vypracoval plán o vytvoření centra Letňan - aktivizace fasády Tesca atd. Skrze útvar hl. architekta hl. m. Prahy se dostal ke starostovi Letňan a ten některé jeho návrhy přijal a na jejich základě bude dále jednat s Tescem.

Vyčerpanost:

Hlavní organizátoři hovoří o vyčerpanosti. O často zbytečném plýtvání energií na obyčejné organizační formality, které jsou samozřejmě součástí takových projektů, ale mohou se stát i komplikací. Na první pohled nepodstatné, nedostatečně podchycené okolnosti, jako např. pozdní začátky, nevytištění pozvánek… mohou ovlivnit celkový výsledek akce.

Hledání:

Přestože se projekt Podchod v Letňanech setkával s mnoha problémy, chápu ho jako velice důležitý v kontextu vysokých uměleckých škol. Z vlastní zkušenosti musím kriticky konstatovat, že vysoké umělecké školy často vytváří pro studenty umělé skleníkové prostředí (ateliérové, materiální, institucionální a mentální zázemí), které má málokdy co společného s realitou (řešení financování, kontakt s veřejností). Zjednodušeně řečeno ve škole se z vás "stane umělec", ale až po ukončení studia musíte doopravdy začít řešit, co to znamená. Na školách často chybí dialog nad základními otázkami, jako proč tvořit a pro koho, mnohdy se řeší pouze formální problémy té které práce v rámci oboru, a ne ve vztahu k celé společnosti. Kontakt studentských prací s veřejností a spolupráce mezi školami navzájem jsou minimální. Tím nechci kritizovat pouze školy samotné, myslím, že na určité stagnaci má podíl i pasivita studentů. Naopak v tomto případě vliv katedry divadelní antropologie popisuje Tereza takto: "Tam nás právě měli k aktivitě a částečně celou věc i vyprovokovali, alespoň její rozsah. To byla ale možná chyba, protože se celá věc stala příliš rozsáhlou, vlastně nad naše síly. Mohli bychom nadále fungovat jen za předpokladu, že se tomu budeme věnovat naplno alespoň jeden člověk, ale to bylo i z finančních důvodů komplikované." Dále Tereza dodává: "Určitě jsme se více měli věnovat propojení s místními organizacemi, ale asi jsme nebyli na tak soustředěnou a cílevědomou práci připraveni." Za podstatnou považuji odvahu organizátorů pustit se do hledání podoby projektu, důvodů své činnosti, cílů a způsobů jejich dosažení.

Divadelní studio Ježek a Čížek

Informace o tomto projektu jsem získala při několika návštěvách zkoušek divadla a při rozhovoru s hlavními organizátory Terezou Dlaskovou a Miroslavem Drábkem.

Divadelní studio Ježek a Čížek je divadelní soubor, kam může přijít kdokoli a kdykoli, kritériem je touha tvořit a hrát si. Funguje od ledna 2001. Důležitou charakteristikou souboru je fakt, že většinu jeho členů tvoří bezdomovci. Do dneška jím prošlo na sto lidí bez domova nebo v krizi.

Aktivity:
  • Zkoušky souboru nejméně jednou týdně, ale i častěji.
  • Veřejná vystoupení v divadlech a klubech.
  • Společné návštěvy některých kulturních akcí.
Záměr:

Proč to děláme?

Tereza: "Je to možná sobecký přístup, ale já to dělám hlavně proto, že chci být mezi lidmi a je mi s nima dobře. Je to pro mě poznání a přátelství. Někdy se ptám sama sebe, jestli mám co dávat."

Mirek: "Důvod byl prozaický, nechtěl jsem dělat profesionální divadlo, v divadlech jsem měl vždycky nějaký konflikt. Jsem vlastně problémový člověk a tak mám k těmto lidem blízko. Navzájem se máme jeden od druhého co učit. Je to o zodpovědnosti, o vztahu k autoritě o toleranci."

Bezdomovci:[32] "U někoho je to částečně i finanční důvod. Ale pro většinu je zásadní ta možnost být v kolektivu, důležitý je moment přijetí: Někdo mi naslouchá. Jsme jeden pro druhého partnery. Určitou roli zde hraje i uvědomění si určité svojí hodnoty, nejsem zbytečný. A pak po představení bezdomovcům tleskají t,i co jimi opovrhují na ulici. Někteří sami říkají, že jim divadlo pomáhá proti alkoholismu - nepijou, protože mají nějakou zodpovědnost. A samozřejmě jsem zapomněla, někteří to dělají pro to divadlo!"

Kvalita:

"Jde nám o to dělat kvalitní divadlo." Je možné označit pouze uměleckou úroveň, za měřítko kvality? Soubor dává šanci každému, aby se účastnil tvorby. Při jedné zkoušce jsem přihlížela výstupu jednoho z účastníků, pro kterého bylo důležité už to, že se odvážil mezi ostatní přijít a promluvit nahlas. Každý z aktérů je velice individuální, komplikovaná osobnost. Složení souboru se pochopitelně často mění. Proto si myslím, že není možné hodnotit úroveň tohoto projektu pouze z uměleckého hlediska představení, ale že musíme ocenit i tvořivou atmosféru na zkouškách a vztahy, které vznikají mezi členy. "Učíme se zodpovědnosti, toleranci, umění diskutovat, kriticky myslet…"

Při jedné ze zkoušek se soubor místo o nacvičování - dramatizaci textu pokoušel o improvizace. Jeden účastník celé snažení zhodnotil slovy: "Byla to ztrátu času - nic se neudělalo." Improvizace pravděpodobně požaduje větší míru hledání a častěji je doprovázena počátečními neúspěchy - je to delší a komplikovanější cesta k dobrému výsledku. Může být složité někoho tímto směrem zlákat. "Naše názory na kvalitu se často liší, a proto je stále o to, kolik prostoru dát jim a kolik nám… Chodíme společně i do divadla na různá představení a je pravda, že se často neshodneme na tom, co se nám libí." Na zkouškách jsem byla svědkem ohnivých debat na téma, jak velký vliv by měla mít režie a nakolik by se měl nechávat prostor jednotlivým hercům. Jeden z hlavních organizátorů, Mirek, si není mírou prosazování svých názorů tolik jistý, oproti tomu většina bezdomovců - herců prosazovala tvrdší ruku režie.

Financování:

Částečné zajištění přichází od společnosti Nový prostor, pod jehož záštitou soubor pracuje. Jedná se o plat jednomu z vedoucích souboru, který je nedostačující v porovnání s úsilím a časem investovaným do této práce. Navíc jde o práci, kterou nemůže jeden člověk zvládnout. Většina aktivit probíhá dobrovolně, což není dlouhodobě udržitelné. Určité finanční podpory se souboru podařilo získat díky grantům.

Sami organizátoři vidí tuto situaci jako systémově - společensky nevyřešenou. "Na jedné straně pracuji v centru pro problémovou mládež, kde na tři klienty máme deset placených terapeutů. A na straně druhé je zde fungující divadlo, které myslím přispívá k řešení společenského problému lidí na okraji společnosti, a není k tomu platforma, přes kterou by bylo možné zajistit jeho financování. Je nepříjemné, že jsme v situaci, kdy o peníze musíme jakoby prosit. V poslední době se chceme pokusit o vlastní financování, což ale také nevidím jako schůdnou cestu."

"Také zde vidím křehkou hranici mezi poctivou prací a mezi manipulací, kde by bylo možné využít bezdomovce, jako image nějakého projektu, jako kuriozitu, a tak nalákat lidi."

Mezinárodní škola pro lidský hlas

Informace jsem čerpala z internetových stránek www.kelarova.com, ze setkání s organizátory a z vlastní zkušenosti jako účastník kurzu.

Mezinárodní škola pro lidský hlas byla založena v roce 1991 se sídlem v Bystrém u Poličky. Jedná se rozsáhlý projekt, který neustále hledá vlastní podobu a formu svých aktivit. Hlavním motem školy je skrze zpěv objevovat vnitřní hlas. Vedoucí protagonistkou je zpěvačka Ida Kelarová a členové občanského sdružení MIRET.

Záměr:

Součastné aktivity, které by měly být po rekonstrukci hlavní budovy školy posíleny, jsou zaměřeny na prohloubení kreativity každého individua, vlastní svobody jednotlivce, uvědomění si vlastního já, svých hodnot skrze umění. Důležitou součástí projektů jsou setkání různých etnických skupin a aktivní řešení problémů rasismu.

Aktivity:
  • Workshopy - celoroční program několikadenních pracovních dílen pro lidi s různým profesním zaměřením (profesionály i amatéry), národnosti a věku, kteří se chtějí zdokonalit v technikách hlasu a objevit svůj vlastní, přirozený vokální výraz.
  • Gypsy Celebration Festival - pravidelný, pětidenní, letní festival romské hudby na hradě Svojanov. Součástí akce jsou koncerty, semináře, performance, výstavy, workshopy, filmové projekce a diskuse na téma být Rom a být neustále konfrontován s diskriminací, rasismem a násilím. Festival je setkáním Romů a Neromů, kteří spolu mohou sdílet hudbu, písně a otevřená lidská srdce.
  • Dětský tábor - romské a neromské děti se mimo jiné účastní hudebních dílen a mají vystoupení na Gypsy Celebration Festivalu.
  • Le Chavendar - CD nahrávka mladých romských "amatérských" muzikantů z Rokycan, kterou se podařilo realizovat díky podpoře MIRET i přes problémy rasismu v Čechách.
  • Humanitární činnost - MIRET zajišťuje humanitární akce pro romské osady na Slovensku. Podporuje mladé romské umělce.
Finance:

V tomto případě by bylo možné polemizovat o rozdílu mezi uměním a prodejem zábavy a terapie. Rozhodně workshopy samotné jsou výdělečná činnost pro organizaci, ale MIRET jako celek je nezisková organizace. Za zajímavou možnost financování považuji příklad plánované akce, kdy účastníci workshopu uspořádají benefiční koncert, jehož výtěžek bude financovat pobyt romských dětí na letním táboře. Většina projektů, o kterých se tu zmiňuji, se potýká s finančními problémy a proto by bylo rozhodně zajímavé, kdyby MIRET dokázal svou činnost financovat svépomocí. K finančnímu zajištění sdružení ještě dopomáhají sponzorské dary a granty.

Spolupráce:

I když je možné na takové workshpy nahlížet jako na individuální zájem jednotlivců o osobní rozvoj, je přirozené že se součastně z účastníků dílen stávají příznivci školy, kteří postupně vytváří aktivní tým lidí různým způsobem se podílejících na fungování organizace. Vzniká zde tedy jak společenství krátkodobé po dobu trvání dílny, tak i dlouhodobé společenství opakovaně se setkávajících lidí.

Při zařazení tohoto příkladu do své diplomové práce si nejsem zcela jista adekvátností míry spolupráce umělce a komunity. Tak jako většina workshopů je postavena na vztahu autority, která předává určité dovednosti skupině, tak i zde působí velice silně osobnost Idy Kelarové jako tmelící prvek. Je to víceméně přirozené - většina skupin má vedoucí osobnost nebo aktivní jádro (např. soubor svého sbormistra). Považuji za důležité, když pod takovým vedením jsou jednotlivci schopni v sobě objevit možnosti, které by si sami jen těžko uvědomili, a pak mají možnost s tímto faktem nadále pracovat. Také v tomto konkrétním případě považuji za důležitý jeden z posledních úkolů workshopu, kdy skupina sama bez vedení měla něco vytvořit - v tomto momentě došlo mezi účastníky kurzu k zajímavým situacím. Také Ida sama během kurzu říká: "Nejsem žádný guru nebo učitel, nic vás nenaučím, všechno už umíte, mohu vám jen ukázat cestu."

Přesah:

Na tomto příkladu je dobře vidět propojenost mezi uměním, terapií, sociální prácí a duchovním rozvojem. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že workshopy měli terapeutický charakter, což se stalo neoddělitelnou součástí další práce s hlasem a možná s lidskou kreativitou vůbec. Důležitou složkou projektů MIRET je setkání různých kultur. Mohou tak přispět k řešení etnických a rasových problémů.

Jak to může (v Česku) fungovat:
  • Je potřeba sestavit dobrý tým aktivních lidí, jejich složení se může měnit, jak o tom svědčí činnost spolku Medáků, také Mirek Drábek z divadelního spolku Ježek a Čížek tvrdil, že občas cítí potřebu změny ve vedoucím týmu. U rozsáhlejších projektů je důležitá koordinační role jedné osoby, která soustřeďuje veškeré informace o dění a vývoji projektu.
  • I když se často jedná o proměnlivé a přesně neuchopitelné-nepojmenovatelné aktivity, je potřebné si co nejjasněji specifikovat zájmy, cíle a důvody jednotlivých organizátorů, umělců, účastníků… Např. k neustálým rozkolům o podstatě projektu docházelo mezi organizátory projektu Podchod v Letňanech. Naopak Brána muzea otevřená je projekt s jasně vytyčeným cílem a určením prostředků k jeho dosažení. Současně je podstatné zachovat flexibilitu ve vymezování vlastních aktivit, důvodů, cílů. Např. je velmi zajímavý dialog v divadelním spolku Ježek a Čížek, jak mezi vedoucími členy, tak ostatními účastníky a i náhodnými návštěvníky zkoušek nad způsobem práce souboru.
  • Důležitá je spolupráce mezi oslovenou skupinou a umělcem. ("Nejedná se o "humanizaci sídlišť" implantování našich představ o kultuře do tohoto prostředí." - Podchod v Letňanech. "Nejedná se o jakýsi osvícený postoj umělce, který přichází něco sdělit - předat lidem, ale spíš o partnerské setkání, kde obě strany mohou něco získat." - BART)
  • Je nutné neustále podporovat osobní rozvoj, vzdělání organizátorů.
  • Podpora úřadů, místních organizací i jednotlivců, navázání spolupráce. Ti, kteří s projektem přichází nepřímo do kontaktu (místní lidé, úřady) by měli těmto aktivitám určitým způsobem rozumět, nejlépe by bylo, kdyby je přijali za své. Navázání spolupráce s dalšími subjekty (Brána muzeí otevřená - mediální podpora, spolupráce s Asociací muzeí a galerií). Získání podpory-vyjádření od odborných garantů - Dobročinný spolek Medáků).
  • Je zásadní uvědomit si časové možnosti toho kterého projektu. ("Často jde o pokusy, zda to či ono vyjde. Také jsme se na tuto činnost asi rok připravovali, od ostatních organizací jsme si zjišťovali chyby, abychom se jich vyvarovali." - Dobročinný spolek Medáků)
  • Prostorové, finanční, technické zázemí, aspoň minimální. To bývá často problém. ("Nevím, jak to financovat? My jsme se to snažili dělat co nejlevněji." Pro "alternativní" neziskovou kulturu se velice těžko shání prostory. - Dobrovolný spolek Medáků. "Vadí mi, že jsme v pozici, kdy musíme o peníze prosit!?" - Divadelní studio Ježek a Čížek. "Na projekty tohoto typu, tzn. ty, které se v průběhu vyvíjejí, v podstatě granty neexistují. V grantu jsme žádali peníze na některé prostředky, které, jak jsme později zjistili, jsme ani nepotřebovali. Přesně rozepsané položky, které granty vyžadují, nakonec provoz spíše blokují." - Podchod v Leňanech)
  • "Na propagaci by se měl klást stejný důraz jako na samotnou akci. Je důležité, aby se informace o určitých projektech dostaly k těm správným lidem." Netradiční reklama - průvod masek po městě. - Dobrovolný spolek Medáků. Děti přichází na výstavu v kostýmech - Pražské Quadriennale dětem. "Kapacita naší divadelní stodoly by z bezpečnostních důvodů neměla přesáhnout 200 lidí, k tomu je přihlédnuto v plánování propagace, a proto se nechystáme využít místních radií nebo tisku k inzerci, ale pouze k rozhovoru nebo článku o naší aktivitě. Propagace o projektu by dle našeho názoru neměla jít ani tolik do šířky jako do hloubky. Informace je i v souladu s naším cílem nejlépe předávat ústně (rozvoj komunikace) s individuální reflexí, doporučením či skepsí." - Ochotnické divadlo v Těchonicích.
Zahraniční projekty:

Informace jsem bohužel často čerpala pouze z internetových stránek projektů a jednotlivých organizací (kromě skupiny BART). Nemohu tudíž zaujmout kritický postoj k těmto aktivitám, protože mi zde chybí vlastní zkušenost a srovnání. Proto převážně používám překlady informací z internetu. Z těchto důvodů jsem podrobněji popsala jen tři projekty, které mohou rozšířit záběr na celé prostředí. Ostatní zajímavé odkazy jsem ponechala pouze ve výčtu internetových adres s krátkým vysvětlením. Myslím, že by bylo zajímavé zmapovat zahraniční projekty a porovnat je s naším kulturním a zvláště pak politickým prostředím. Taková sonda by mohla napomoci překonat některé problémy a vytvořit "katalog" možností a přístupů v různých podmínkách. Témata spadající do oblastí Community Art, Arts-Based Community Development jsou v "západním" světě diskutována delší dobu než u nás a mají tak za sebou delší cestu zkušeností.

  • Jubilee Arts: organizace, která dobou trvání a širokou škálou aktivit může reprezentovat funkční model centra, jež dlouhodobě oslovuje obyvatele ve svém okolí. Jasně specifikuje své cíle a priority.
  • The AIDS Memorial Quilt: projekt, který vytváří společenství-komunitu ve virtuálním prostředí internetu.
  • BART: Balkánský archiv rituálních technik a divadla, mimo jiné pořádají letní pracovní školy, jejichž smyslem je setkání a blízká spolupráce mezi místní komunitou a umělci širokého zaměření přicházejícími z různých kulturních prostředí.
  • Community Maps Project: zabývá se tématem většího zapojení studentů do spolupráce s komunitou, který vyšel z podnětu umělecké školy.
Jubilee Arts

Informace jsem bohužel čerpala pouze z internetových stránek http://www.c-plex.co.uk Jedná se převážně o překlad informací z internetu.

Založeno v roce 1974, West Bromwich, Velká Británie. Jedna z prvních organizací zabývajících se Community Art Development (rozvoj komunity skrze umění). Jubilee Arts reflektuje naše postoje k tomu, co umění je, kdo ho vytváří a kde se nachází skrze komunitu, která je zapojena do praktického procesu umění.

Jubilee Arts podporuje kulturní život lokálních komunit pomocí:
  • Rozvíjení projektů komunitního umění
  • Vytváření inovativních, kvalitních uměleckých prožitků
  • Zapojení co nejširšího spektra komunit
  • Utváření a rozvíjení různorodých forem umění
  • Kultivování široké škály uměleckých, lidských a finančních zdrojů
  • Spolupráce s místními organizacemi a společnostmi
  • Vytváření povědomí o sociálních, kritických a praktických funkcích umění
Zastává tyto hodnoty:
  • Podpora lokální angažovanosti
  • Oceňování diversity
  • Pracovat flexibilně s možností změny
  • Kontakt s hlavním uměleckým proudem (mainstream), zároveň stále usilovat o kvalitu
  • Definování společných cílů vzhledem k aktuálním potřebám
  • Zajištění udržitelnosti
Projekty:

Jubilee Arts pořádá mnoho workshopů, místním obyvatelům vychází vstříc nabídkou svých dílen zdarma.

  • · c/PLEX je budova-centrum pro komunitní uměleckou tvorbu, jež by mělo být otevřeno v roce 2005.
  • · Locality - "A Place of Consequence" - Grant hostujícího umělce. Pro začínající umělce zabývající se komunitním uměním. Je zaměřen spíš na proces než na konečný výsledek. Důležité je zapojení místní komunity.
  • · Greets Green - místní časopis, který dává každému příležitost vyjádřit se, napsat článek, přispět fotografií, avizovat nějakou akci apod.
  • · Buzz, CD-ROM - o problematice drog a drogové závislosti. Na jeho vzniku se podílelo na 200 mladých lidí spolu s desítkou různých umělců. Používá se jako učební pomůcka na středních školách.
  • · Lyng Reborn - CD-ROM, který zachycuje proces obnovy místa z různých pohledů dětí, studentů, místních obyvatel, umělců a architektů. Zachycuje akce uspořádané na podporu obnovy tohoto místa.
  • · Bed Time Stories - Bed Time Stories je 48stránkový komiks. Obsahuje série příběhů na téma co znamená být mladý bezdomovec. Materiály pro tyto příběhy byly posbírány v rozhovorech a při dílnách s mladými lidmi a při individuální práci na toto téma. Komiks produkovala Jubilee Arts spolu se Sandwee Homeless and Resettlement Project jako součást jejich Peer Education projektu.

The SHARP Peer Education Project podporuje mladé lidi, kteří byli bezdomovci, v návštěvách škol, kde vypráví o vlastních zkušenostech. V současnosti navštěvují okolo 40 škol ročně, převážně v Black Country. To jsou první diváci komiksu. SHARP také seznamuje učitele s tím, jak používat komiks, jako studijní materiál ve školách. Název vyplynul při rozhovorech se zaměstnanci SHARP, kteří zdůraznili, že je prvořadé, aby mladí bezdomovci měli, kde složit hlavu na noc. Většina z nás nedoceňuje, že máme polštář, na který můžeme položit hlavu, a postel, do které si můžeme lehnout a snít. Projekt byl podporován The Baring Foundation, Lloyds TSB Foundation, West Midlands Arts 'Year of the Artist' and Sandwell Partners in Regeneration. The SHARP Peer Education project byl podporován National Lottery Charities Board.

The comic project - průběh workshopu

Nebyla to tradiční dílna pro vytváření komiksu. Začali jsme víkendovým pobytem v Peak District. Uprostřed noci jsme se procházeli v temném lese, často i se zavázanýma očima. Byli jsme v hospodě, hráli jsme kulečník, lezli po skalách slaňovali z viaduktu, hráli karty a dělali trochu umění. (Kathy Triffit, umělkyně z Austrálie, přijela též jako pozorovatel.) Potom následovala setkání ve foyer James Watt House, kde bylo k dispozici 32 zařízených pokojů s domovní službou pro tyto "zranitelné" lidi, aby si zvykli a připravili se na bydlení v podnájmu.

To byly základní součásti setkání. Pití čaje, kouření, diskuse, posedávání. Nahrávali jsme, fotili, četli komiksy, zapisovali poznámky. Natáčeli jsme také video, ale nikdo s ním nechtěl pracovat. Na stěnu jsme pověsili veliký kus papíru, abychom si hráli s komiksovým formátem. Na setkání jsme vytiskli fotografie nebo je digitálně upravili. Tento materiál jsme použili jako příklad pro použití do pruhů s dialogickými bublinami, takže účastníci mohli vidět, o co nám jde. Někteří vzali tužky a papíry a přišli s vlastními nápady, příběhovými liniemi nebo sekvencemi. Jedna účastnice sama vytvořila osmistránkový příběh. Současně jsme dělali rozhovory s lidmi, kteří s bezdomovci pracují.

Moje práce byla vytvořit scénář komiksu z tohoto materiálu, bez ohledu na to o jaký materiál se jedná, vypreparovat rozhovory a uspořádat hlavní body. Spolupráce a sdílení nápadů se zaměstnanci SHARP byly v průběhu práce důležité. Lidé, kteří se touto problematikou zabývají v každodenním životě, byli schopni kritického pohledu na skript. "Co chybí? Je tu něco o nechráněném sexu?" Není to jeden příběh - komiks vznikl sérií příběhů různých postav z odlišných perspektiv pohledu. Vše bylo napsáno jako filmový scénář, popsáno, co se stane na každé tabuli, jak z vizuálního pohledu, tak i dialogy postav.

Dva zkušení tvůrci komiksů, byli vybráni, aby ilustrovali hlavní část scénáře, oba pochází z West Midlands (To bylo financováno Year of the Artist nadací) John McCrae nakreslil "Hitman", který napsal Garth Ennis pro DC Comics, "Jenny Sparks" se spisovatelem Mark Millar pro Wildstorm, a také "The Monarchy" s Doselle Young pro Wildstorm. Ten v současnosti pracuje v "Superboy" pro DC. John nakreslil dva příběhy, přes 18 stran. Hunt Emerson vytvořil karikaturu pro dětskou knihu a Fortean Times a je známý díky své komiksové knize "Calculus Cat", "Citymout"' a "Jazz Funnies" a mnoho dalších. Hunt nakreslil čtyři scénáře, přes 13 stran.

O SHARP

Sandwell Homeless and Resettlement Project pracuje s širokou skupinou svobodných bezdomovců starších 16 let. Vzrůstající počet rodin s jedním rodičem, rozvrácených rodin, nedostatek sebevědomí v práci, bytová politika mají za následek množství ohrožených mladých lidí. Podíl mladých bezdomovců za posledních 12 let stále roste. 80 % bezdomovců ve Velké Británii jsou lidé mladší 25 let. Bezdomovci jsou mnohem více ohroženi drogami, alkoholem a psychickými problémy.

The AIDS Memorial Quilt [33]

Informace jsem bohužel čerpala pouze z internetových stránek http://www.aidsquilt.org.

Na stránkách je tento památník označen jako největší kontinuální projekt komunitního umění na světě. Nabízí virtuální komunitu, kde každý může sdílet své vzpomínky a myšlenky s dalšími přáteli památníku a nacházet zde informace o HIV/AIDS.

Na internetu je databáze dek památníku, v současnosti je jich zde 42 960. Každý z těchto barevných panelů na dece připomíná ztracený život člověka kvůli nemoci AIDS. Deku může vytvořit kdokoli, kdo chce připomenout sobě blízkou osobu, rodinného příslušníka nebo přítele, kterou ztratil kvůli této nemoci. Jediná podmínka jsou rozměry deky a její odolnost při častém skládání a převážení. Přikrývky se různým způsobem zdobí (vyšíváním, batikováním, malováním…). K dekám často tvůrci přidávají fotografii, biografii nebo dopis, ve kterém píší o vztahu k zemřelé osobě. Součástí projektu jsou též vzdělávací programy a výstavy, které se prezentují nejen na školách.

Památník je jedinečná cesta, jak zvyšovat povědomí společnosti o AIDS. Když rodina a přátelé společně šijí deku, součastně tkají svůj vlastní příběh. The AIDS Memorial Quilt je památník plný bolesti, je to silný nástroj podporující prevenci a vzdělání. Pomník by měl podpořit dialog o AIDS. Cílem projektu je:

  • Použít památník jako prostředek pro ukončení nemoci Aids
  • Poskytnout tvořivé prostředky pro připomínku léčby
  • Ilustrovat enormní rozsah epidemie AIDS
  • Rozšířit veřejné povědomí o AIDS
  • Asistovat při vzdělávání o prevenci HIV
  • Zvýšit fond pro AIDS organizace založené na komunitním základě

"Ti kteří viděli The AIDS Memorial Quilt, poznali jeho sílu. Je to ideální příležitost, jak začít dialog na toto téma, což je jinak velmi složité. Otevírá se tak diskuse mezi kamarády, učiteli a žáky, rodiči a dětmi a ve společnosti jako celku." -Jim Williams, bývalý výkonný ředitel Národní vzdělávací organizace

BART

Informace o BART jsem čerpala z rozhovorů s Biljanou Golubovic, zakládající členkou BART a z diplomové práce Ivy Machačové z Divadelní fakulty Akademie múzických umění, obor Divadelní antropologie, BART - Případová studie, divadelně - antropologické aktivity.

BART - Balkánský archiv rituálních technik a divadla je nevládní nezisková organizace zaměřená na průzkum performance a vizuálního umění. Program BART začal v roce 1996 z iniciativy Biljany Golubovic a Dragana Dragina s podporou UNESCO projektem "Balkánské tradice a rituály" - průzkum veřejného mínění v částečně izolovaných vesnických komunitách v Srbsku a Černé Hoře během válečných konfliktů. Při práci bylo podstatné neopomenout zásadní význam obřadu a zvyků v těchto lokalitách v každodenním životě místních lidí. Průzkum byl zvlášť zaměřen na téma kultu mrtvých. Setkání byla zpracovávána ve formě audiozáznamu, videa, filmu a fotografií. Současně se vyvíjel divadelní projekt "Modrý vlk". Tato část projektu probíhala jako otevřená forma performance, která se postupně vyvíjela-proměňovala během divadelních a výtvarných dílen v jednotlivých vesnicích. Práce probíhala jak s dětmi, tak s dospělými. Záměr - Proč vlastně BART kempy? "Když jsem studovala divadelní režii, byla jsem přesycena neustalou přípravou něčeho, co se může, ale ani nemusí stát. Ptala jsem se, jakou hodnotu má toto učení se ve chvíli, kdy se u nás válčilo - což jsme nemohli přijmout jako skutečnost. Studovat byl luxus. Válka pokračovala a oba, já i Dragan, jsme potřebovali něco aktivního udělat. Hledali jsme, v čem by naše řemeslo mohlo být užitečné. Nevěřili jsme na hrdinská díla, ale na malý lidský krok. Uvědomili jsme si, že není nic důležitějšího, než znovu poznat, odkud vlastně jsme, a to z pohledu venkova, který nám byl málo známý. Okrajový způsob, v tuto chvíli dějin, o který jsme se zajímali, se bez našeho původního očekávání ukázal jako podstatná síla navracející v rodinách a pak i ve vesnicích zničených válkou víru v hodnoty a v budoucnost vůbec. Časem se z jednotlivých setkáni vytvořila síť lidí z různých komunit, kteří dnes vzájemně spolupracují.

Přemýšlím také nad rozdíly mezi kulturami, které již ztratily svoje rituály a zvyky, a těmi, v kterých ještě tyto tradice najdeme živé." Dnes chápeme zvyky jako něco svazujícího, často stavíme proti sobě "tradiční" a "moderní. Pro mě je podstatný význam slova tradice jako "tradio" - tradování nebo přenášení. V tom se lidová tradice může přirovnávat k Performance artu Performance chápu jako očistný proces jak pro herce, tak pro diváka, jako tvorbu, která může navázat na vypravěčskou kulturu. V divadle mně především záleží na člověku, na jeho rozkvétání během práce v setkání se sebou samým a se skupinou." Aktivity: Jednou z aktivit BART jsou letní pracovní školy, jejichž smyslem je setkání a blízká spolupráce mezi místní komunitou a umělci širokého zaměření, kteří přicházejí z různých kulturních prostředí. Jedná se o měsíční dílny, už několik let pořádané v jedné osadě v pohoří Durmitor, jimž předcházela víceletá terénní práce vycházející z přímé účasti na běžném životě komunity. Práce probíhá v otevřeném prostoru se zaměřením na krajinu a zdroje původní a současné kultury místa. Skrze praktickou, mezioborovou práci se zde propojují prvky divadla, tance, vizuálního umění (fotografie, DV) a hudby.

Financování:

"Samozřejmě, že díky grantům můžeme tyto akce pořádat a proto granty považuji za důležité, ale současně se někdy zamýšlím, kdo vlastně granty uděluje, co je to za lidi, kteří rozhodují, jaké projekty se budou konat a jaké ne."

Spolupráce:

O BART bych zde chtěla hovořit hlavně kvůli jejich citlivému přístupu k místu, kde pracují. Zaujal mě jejich pohled na vztah MY umělci a ONI místní. "Nelíbí se mi způsob uvažování MY a ONI. To vytváří odstup, i přílišná opatrnost dělá odstup, my jsme do všeho šli spíš odvážně, ale upřímně a byli jsme srdečně přijati. Například nás jedna rodina přijala, když dělala obřad mrtvých, což se zpravidla provádí jen v nejbližším okruhu příbuzných." Nejedná se o jakýsi osvícený postoj umělce, který přichází něco sdělit - předat lidem, ale spíš o partnerské setkání, kde obě strany mohou něco získat. Tím, že Durmitor je místo, kde jsou rituály, legendy, zvyky stále živá věc, tak právě zde mají umělci co poznávat. "Pro představení, která se odehrávají jako demonstrace společné práce, čerpáme vždy příběhy a inspiraci z místního kraje, od lidí, z jejich kultury. Používáme místní hudební nástroje, tance, legendy, části obřadů, místní způsob vyprávění. Jde o sebepoznání. O rituálu se můžete všechno dočíst v literatuře. Pak přijedete do vesnice, kde se přesně tentýž obřad, o kterém jste si přečetli v knize, odehrává před vašima očima, ale vy stejně nechápete, o co jde. V takové situaci jsem si teprve uvědomila, že jsem na začátku, že totiž vědět znamená projít zkušeností." V BART kampu se místní lidé a umělci dostávají do kontaktu nenásilně, když se např. večer po práci vesničané přijdou podívat, někdy přímo zapojí do společného tance - nejčastěji děti. Při stavbě pódia pomáhali místní. Dochází k setkání v běžných každodenních situacích, při práci, při oslavách… Např. jeden z vesničanů požádal mongolského účastníka workshopu, aby mu pokřtil koně podle mongolské tradice. "Nastavujeme si navzájem trochu jiné zrcadlo pro vlastní konfrontaci, porovnání. Na začátku stačilo, že jsme přítomni, že máme zájem o místní život, kulturu, je to pro vesničany jakési slavnostní zastavení v každodenním životě. Tento moment se také vztahuje k zvláštnímu postavení hosta v balkánské kultuře. Vzápětí setkání přinesla pro obě strany spoustu otázek, např. tak jako my i vesničané si po určité době pokládali otázku - Co to vlastně děláme? "

Community Maps Project

Informace o tomto projektu jsem získala z internetových stránek http://nersp.nerdc.ufl.edu

Tento projekt zde chci pouze krátce zmínit, protože jeho internetové stránky působí jako jednorázová věc, bez dalšího vývoje. Také kurz "Širší souvislosti: umění a komunita"[34] universita v současnosti nenabízí (málo uchazečů, další problémy…?). Přesto je zajímavé, že se tyto tendence objevují v rámci univerzitního prostředí. Na stránkách jsou také popsány některé studentské projekty, zajímavé odkazy na jednotlivé umělce, organizace, výstavy a projekty týkající se vztahu umění a komunita.

Při setkání různých uměleckých organizací, škol a univerzit v roce 1996 ve státě Florida, v dialogu nad vytyčením cílů a jejich možností realizace v umělecké výchově na základních a vyšších školách a univerzitách se debatovalo o větším zapojení studentů do spolupráce s komunitou. Na základě tohoto setkání byl v roce 1997 mimo jiné otevřen na Universitě umění a dějin umění ve Floridě např. kurz Širší souvislosti: umění a komunita.

Community Maps Project

Je to jeden z projektů, který vznikl v rámci tohoto kurzu. Vycházel z dvouleté (1997-99) spolupráce mezi University of Florida´s School of Art and Art History a místními základními školami. Každý rok jednou týdně během šesti týdnů se scházeli "kámoši umění"[35] a vytvářeli společně mentální mapy své komunity. Nejdříve všichni pracovali jednotlivě a pak společně vytvořili jednu mapu kombinací nápadů, různých materiálů a přístupů. V roce 1997 proběhla i akce Chodníková mapa,[36] které se účastnilo na 100 dětí a dospělých

Internetové odkazy:

Další zajímavé informace lze najít na internetových stránkách
  • www.communityarts.net  CAN - velice obsahově rozsáhlé stránky s články, aktuálními informacemi o různých akcích, organizacích a projektech, součástí stránek je též diskuse, která je ale aktivní jen sporadicky.
  • www.appalshop.org  Appalshop - multidisciplinární umělecké a vzdělávací centrum se sídlem ve Whitesburgu (USA), které začalo svou činnost v roce 1969. Centrum podporuje místní kulturu, produkuje původní filmy, video, divadlo, hudbu a nahrávky mluveného slova, rádio, fotografie a knihy.
  • www.walkerart.org  The Walker Art Center - centrum podporující takový umělecký výraz, který aktivně zapojuje publikum. Zaměřuje se na vizuální umění, performance a media art. Walker zastává globální, mezioborový a různorodý přístup k tvorbě, prezentaci, interpretaci, sbírkám a uchovávání umění. Program Walker zkoumá otázky, které nás utváří a inspirují jako individua, skupiny a kulturu.
  • www.apionline.org  API - Art in the Public Interest - nezisková organizace založená v roce 1995 v Severní Karolině. Snaží se zprostředkovat informace mezi umělci a organizacemi, jejichž zájmem se soustředí na vztah mezi uměním, komunitou a sociálními problémy.
  • www.artandcommunity.com  Art and Community - centrum podporující komunitní umění zprostředkováním informací, kontaktů a poskytováním legislativního, tréninkového a poradního servisu.
  • www.creativerenewal.org.uk  Creative Renewal - program zaměřený na rovnoprávný přístup všech k umělecké a kulturní oblasti. Umění a zábava by měly lépe reprezentovat celou společnost. Snaží se vytvářet pracovní příležitosti pro diskriminované lidi v umělecké, zábavní a mediální oblasti.
  • www.shedspace.org  The ShedSpace - Prostor kůlny - v srpnu 2002 proběhl třetí ročník výstav různých lokálních umělců v kůlnách obyvatel z různých čtvrtí v Atlantě. Záměrem bylo zlepšení vztahů mezi místními umělci a veřejností, integrace umělců a umění do společnosti. "Sousedství" je typ veřejného prostoru, který je ve městě jakékoli velikosti vhodný pro setkávání, rozhovor nebo hru.
  • www.artspaceproject.org  The Switching Station Artist Lofts - projekt nadace CityArts Program v Chicagu z listopadu 2002, která svým grantem finančně podpořila bydlení umělců v jednom opuštěném domě v centru města. Výběr umělců pro toto zvýhodněné bydlení neprobíhá pouze na základě jejich uměleckých kvalit, ale na jejich aktivní snaze vybudovat komunitu. Cílem projektu je podpora rozvoje města a přínosného vztahu mezi umělci a okolím.
  • www.inmotionmagazine.com  Art in Motion - Art Changes - internetový časopis.
PŘÍLOHA

Kreativita

V následujících třech částech věnuji prostor třem lidem, jejichž názor na otázky kreativity mě zaujaly při mém snaze zorientovat se v informacích. Vím, že zde chybí pohled z oboru, s kterým je kreativita nejčastěji spojována, a to z psychologie. Neberu si ale za úkol srovnávat veškerá stanoviska psychologů, sociologů a pedagogů, chápu tuto kapitolu jako dokreslení. Joseph Beuys hovoří o "sociálním umění", kde každý je tvůrcem společnosti, každý má sociální schopnosti, svou vlastní tvořivost, každý člověk má schopnosti. Julia Cameron se vyjadřuje o kreativitě, jako o duchovní cestě jako o přirozené lidské vlastnosti, o umění vést tvůrčí a šťastný život. Paul H. Ray nahlíží problém více z politického, ekologického a sociálního úhlu. Vychází ze statistických údajů. Podle těchto průzkumů označuje 26 % populace, jako Cultural Creatives, "kteří mění Svět."

Joseph Beuys

Myslím, že bude výstižnější bez dalších komentářů zde přímo uvést některé názory Josepha Beuyse, umělce, pedagoga, šamana. Myslím, že umění je nutné chápat zcela jinak - jako povzbuzení tvůrčích sil v člověku a jeho smyslů, aby byly ostřejší, lepší, bohatší, daleko schopnější. Myslím, že se jeho vnitřní pole kreativity musí rozšířit a nesmí zůstat jen u myšlení a intelektuálního porozumění, musí se skládat také z intuice a inspirace, z představivosti. Úkolem umění je rozvíjet to dál, samozřejmě, rozvíjet citový život a - konečně - rozvíjet i vůli, To je už rozuměné a širší pojetí pojmu kreativity, kde kreativita se neužívá jen jako módní slovo, ale otázka kreativity je otázkou vnitřních sil v člověku a možností jejich rozvoje. To už jsou otázky na poli antropologického umění čili umění, které se nevyžívá v inovacích, ale umění, které staví do středu pozornosti člověka jako tvůrčí bytost.[37]

Nemluvili jsme o mém "teorému", jak mu říkáte, jako o nové umělecké disciplíně, která tu ještě nikdy nebyla - o té, které říkám "sociální umění", a o kterém tvrdím, že ho může dělat každý člověk. Znamená to, že se objevuje umění, na kterém může mít potenciálně účast každý. Jen takhle mohu tvrdit, že každý je umělec. Abych to vysvětlil: znamená to, že každý je tvůrcem společnosti, každý má sociální schopnosti, svou vlastní tvořivost, každý člověk má schopnosti. A tím se dostaneme k ústřednímu problému naší společnosti, je totiž otázka, zda máme takovou společnost, hospodářský řád, demokracii nebo duchovní život, kde se tato produktivní síla může realizovat. Nebo zda žijeme ve společnosti, která aktivaci této základní sily brání.[38] Když říkám, že každý člověk je umělec ve smyslu tvůrce sociální budoucnosti, tak tím přece netvrdím, že každý je malíř nebo sochař či architekt, mám na mysli nový obor umění, který nazývám antropologickým pojetím umění, uměním vztahujícím se k člověku.[39]

Julia Cameron

Další přístup ke kreativitě poskytuje spisovatelka, scenáristka, režisérka Julie Cameron, která napsala příručku/návod ve své knize Umělcova cesta, o tom, jak každý může využít své kreativity, která je všem lidem vlastní. Je to soubor každodenních cvičení, která vedou čtenáře po dobu 12 týdnů. Julia Cameron vychází z cesty, kterou sama prodělala k vlastní tvorbě a ze zkušeností, které získala při kurzech kreativity, jež pořádá po celém světě.

Kreativitu považuje za přirozenost, ale různé překážky, jako například strach, nedostatek sebevědomí, žárlivost, pocit viny nám brání tuto sílu nechat svobodně projevit. Nabízí sérii nástrojů, které pomohou tyto bloky odstranit a uvolnit naše jednání a vyjadřování. Snaží se demytizovat naší představu o umělcích jako nedosažitelných, geniálních hvězdách, nebo naopak jako samotářích, podivínech, alkoholicích, nezodpovědných zhýralcích a egoistech.

I když za akt tvorby považuje pravděpodobně pouze umělecký projev, jako je psaní, divadlo, výtvarné umění…, přesto hovoří o odblokované kreativitě jako o uvolnění myšlení a vyjadřování. Umělcovu cestu dokonce přirovnává k duchovní cestě, k umění vést tvůrčí život. Některé názory o tvůrčím ozdravění, putování ke svému já, o zážitku kreativity jako podstatě mystického spojení, o kreativitě jako daru od Boha, mohou působit, zvláště v českém, spíše atheistickém prostředí, odrazujícím způsobem. Některé věty jako např. Jakmile otevřeme svůj tvůrčí kanál ke Stvořiteli, můžeme očekávat mnoho mírných, leč působivých změn.[40] nebo závěrečná modlitba, která začíná slovy: Ó, Veliký tvůrce, shromáždili jsme se v Tvém jménu, abychom mohli lépe sloužit Tobě, jakož i svým druhům…[41] působí až sektářsky. Ale sama Julia Cameron hned v úvodu upozorňuje ať se nedáme unést svou předpojatostí nějakého boha či jakéhosi New Age nádechu. Za slovo Bůh si může každý dosadit svou vlastní představu (proud, tvůrčí energii, směřování, vyšší moc..). Nabádá, ať se zbavíme dalšího sémantického zablokování.

Někdy může být nepříjemné také přílišné pozitivní ladění knihy připomínající reklamní slogany typu "Neváhejte a změňte s námi celý váš život." Nebo některé pasáže, např. Jeden padesátiletý student, který vždycky chtěl psát, využil těchto nástrojů a stal se uznávaným dramatikem. Jiný student - soudce - využil těchto nástrojů k tomu, aby si mohl splnit svůj celoživotní sen o sochaření.[42] mi připomněly dopisovou hru ze základní školy, kde na konci stála věta typu: Paní Greenová z Chicaga dopis vyhodila, a druhý den jejího manžela přejelo auto, pak dopis našla v odpadkovém koši, rozeslala ho a její manžel se zázračně uzdravil. Když se ale povznesu nad tyto své předpojatosti, myslím, že Cameron zachycuje některé sociální disharmonie a zakompexovanosti, které tvorbu v naší společnosti doprovází.

Například uvádí:
  • Začínající umělec potřebuje podporu. Často se však setkává s neporozuměním rodičů a okolí: "Tím se neuživíš, snad si nemyslíš, že jsi umělec, najdi si něco rozumnějšího."
  • Odrazení přichází s prvními neúspěchy, samozřejmě, že svou tvůrčí schopnost si musíme pěstovat. Brání nám neustálé hodnocení sebe sama, naše snaha být dokonalí, bojíme se dělat chyby. Je pohodlnější zůstat nespokojený, protože to už známe, těžký je krok do neznáma. Bojíme se dostat sami se sebou do rozporu.
  • Neustálá kritika ostatních, když se nám něco nelíbí: "To bych udělal lépe, kdybych…" Kritika sebe sama, když se střetneme s něčím, co nás přesahuje: "To bych v životě nedokázal!" Pozitivní prohlášení o sobě samém jsou hned bombardována naší vlastní cenzurou: "Ty a spisovatel, to určitě!" Tato cenzura je v nás vybudována rodiči, školou, společností.
  • Nemáme dostatečný pocit zodpovědnosti sami za sebe. Raději jsme zodpovědní za ostatní, kvůli někomu jinému udělám to a to, ale nedokážeme to udělat pro sebe. Najít si na sebe čas, pochválit se, to se považuje za sobectví.
  • Kvalita života je vždy úměrná schopnosti radovat se, Schopnost radovat se je dar vnímavé pozornosti. Pozorovat, všímat si, zkoumat. Jsme otupělí svými stereotypy, které si nedokážeme zkrášlit.
  • Zlost je náš přítel, upozorňuje nás. Zlost nám vždy poví, že jsme byli zraněni, poví nám, kdy jsme zradili sami sebe. Zlost sama o sobě není činem, je to vyzvání k činu. Lenost, lhostejnost a zoufalství jsou nepřátelé.
  • Často se necháme zmást otázkou, jak to udělám, a zapomínáme se zeptat co udělám.

Ke všem těmto zábranám a zažitým představám uvádí Cameron cvičení na odblokování. Sama nemohu posoudit účinnost těchto pomůcek.. Přes všechna pro a proti jsem se zde o této knize zmínila proto, že Julia Cameron hovoří o kreativitě jako o přirozené vlastnosti člověka, tvrdí, že je možné se jí "naučit", znovu ji objevit a vychází ze svých zkušeností z praxe.

Paul H. Ray

Informace jsem čerpala z internetových stránek www.ccp-net.de, www.paraview.com, www.ethicalculture.org.

Viceprezident American LIVES, firmy zabývající se průzkumem trhu, životního stylu a hodnot Američanů. Spolu s psycholožkou Sherry R. Anderson je autorem knihy The Cultural Creatives: How 50 Million People Are Changing the World.[43]

I když se Paul H. Ray ve svých průzkumech více zabývá politickými, ekologickými a sociálními problémy, skupinu Cultural Creatives specifikuje vlastnostmi, které chápu jako základní principy tvorby, a to je hledání vlastního pohledu na věc, hledání své cesty, různých řešení, je pro ně důležitý vlastní názor. Paul H. Ray zahrnuje do této skupiny ty, kteří se zajímají o budoucnost planety, o mezilidské vztahy, mír, lidská práva, autenticitu, sebevzdělání, duchovno, seberealizaci, sebevyjádření. Více než ostatní Američané jsou vnitřně duchovně zaměřeni, ale zároveň jsou veřejně angažovaní a vyjadřují svá znepokojení. Jsou to převážně vzdělaní lidé, umělci, muzikanti, alternativní lékaři, většinou se odmítají počítat do skupiny New Age. Poměr žen a mužů je 60:40. I když je jich jen 26 % z dospělé Americké populace, ovlivňují politiku a obchod. Je pro ně důležité přehodnocování postojů, názorů, problémů, hledání autenticity a nových nápadů.

Ray rozlišuje skupinu "Tvůrců kultury" od dalších dvou skupin, a to "Tradicionalistů", kteří reprezentují nostalgický obrázek religiózní Ameriky s návratem do malých měst (24,5 % dospělé populace) a " Modernistů", kteří věří moderní ekonomice, obchodu, industrialismu (47 % dospělé populace).

(V rozhovoru jsou dále rozebírány například otázky: Proč jsou Cultural Creatives většinou jednotlivci, proč nevytvoří větší skupinu? Proč jejich počet roste? Jak se projevuje jejich vliv na celou společnost, i když je jich menšina? Proč je zde větší počet žen než mužů? Jak se mohou reálně projevit následky těchto zjištění v politice, ekonomice?). Tyto výsledky byly uveřejněny na základě třicetiletého průzkumu u široké škály populace různého etnického zařazení, náboženského vyznání, sociálního postavení, demografického původu, vzdělání a pohlaví, ve věku mezi 18-80 lety. I když je tento poslední názor více zaměřen na politiku, považuji ho za důležitý, pro dotvoření jasnějšího obrazu reálné možnosti kreativity každého individua.

Průzkum - US Artists Report

Informace jsem čerpala z internetových stránek www.usartistsreport.org

US Artists Report je název organizace, která se zabývá průzkumem příležitostí umělců na obchodním trhu, možností školení a profesionálního vývoje umělců, fungováním národní a lokální grantové politiky, politikou veřejného sektoru, podporou talentů a umělecké angažovanosti veřejně prospěšných aktivit umělců v Americe.

V jednom z mnoha průzkumů, který se zabýval přístupem veřejnosti k umělcům, byla zveřejněna tato data: Pouze 27 % dotazovaných říká, že umělci přispívají "hodně" k veřejnému blahu společnosti. To je mnohem méně v porovnání s uznáním, které bylo vyjádřeno učitelům (82 %), doktorům (76 %), vědcům (66 %), konstruktérům (63 %) a duchovním (52 %). Skoro nikdo by ale neřekl, že umělci mají negativní vliv ve svém prostředí. Umělci, ač očividně nepřispívají k všeobecnému blahu a ač jsou považováni za irelevantní pro vzrůst a zdokonalení, pomáhají lidem vidět život v jiném světle, sbližují lidi navzájem a tím přispívají i ekonomicky. Průzkum se uskutečnil v roce 2000 v Bostonu, Chicagu, Clevelandu, Houstonu, Los Angeles, New Yorku, San Franciscu, Seattlu, a Washingtonu, D.C

Prodávání zážitků, vzdělání, terapie…

Velké psychotrusty budoucnosti budou nabízet série zážitků organizovaných tak, že jejich vzájemná kombinace poskytne barvu, harmonii nebo kontrast lidem, jejichž život tyto kvality postrádá. Na tom, aby spotřebitel dostal co nejrozmanitější nové zážitky, se budou podílet nejtvořivější lidé ve společnosti. Nakonec budeme svědky nepotlačitelného rozmachu korporací, které na tomto poli již působí, a formování zcela nových podniků, výdělečných i nevýdělečných, zabývajících se navrhováním, upravováním a distribucí plánovaných nebo programovaných zážitků. Bude se rozvíjet umění, které se, jak by řekl Ruskin nebo Morris, stane služkou průmyslu.[44]

Po staletí, kdy se fyzické zdroje zabudovávaly do majetku a nemovitostí, se nyní stale více posouváme k přeměně kulturních zdrojů v osobní zkušenosti a zábavu jedince, a to získané za poplatek.[45]


SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ Z LITERATURY:


Joseph Beuys, Rozhovory s Josephem Beuysem, Votobia, Olomouc,1999.
Julia Cameron, Umělcova Cesta, Triton, Praha, 2000.
Suzi Gablik, Selhala moderna?, Votobia, Praha, 1995.
Ladislav Kesner, Muzeum umění v digitální době, Argo, Praha, 2000.
Jeremy Rifkin, The Age of Access, The New Culture of Hypercapitalism, Where All of Life Is a Paid-for Experience, USA, 2000.
Alvin Toffler, Šok z budoucnosti, Práce, Praha 1992.
Alexandra Brabcová, Brána Muzea otevřena, Průvodce na cestě k lidem a lidí do muzea, JUKO, 2003.
M. Scott Peck, V jiném rytmu, Vytváření komunit, Votobia, Olomouc, 1995.
Howard Gardner, Dimenze myšlení, Teorie rozmanitých inteligencí, Portál, Praha, 1999.
Pavel Hartl, Komunita občanská a terapeutická, Sociologické nakladatelství, Praha, 1997.

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ Z INTERNETU:


http://www.communityarts.net
http://www.appalshop.org
http://www.walkerart.org
http://www.apionline.org
http://www.artandcommunity.com
http://www.creativerenewal.org.uk
http://www.shedspace.org.
http://www.artspaceproject.org
http://www.inmotionmagazine.com
http://www.usartistsrepot.org
http://www.medaci.cz
http://www.osf.cz
http://www.kelarova.com
http://www.c-plex.co.uk
http://www.aidsquilt.org
http://nersp.nerdc.ufl.edu
http:// www.ccp-net.de
http://www.paraview.com
http://www.ethicalculture.org
http://muralart.org



1 Samozřejmě, že časový úsek současnost nelze přesně určit.
2 Nenacházím správné jednoduché označení pro "naši" kulturu, míním tím společnosti, jejichž uvažování je zásadně ovlivněno historickým původem z křesťanské Evropy. Některé problémy rozebírám pouze na příkladu českého prostředí.
3 Názory tří různých lidí, Josepha Beuyse, Juliae Cameron a P. H. Raye, na kreativitu též uvádím v příloze s. 57, 58, 60.
4  Na toto téma ještě viz KAPITOLA II, s. 21.-23.
5 Suzi Gablik, Selhala moderna?. Votobia, Olomouc,1995, s.27.
6 Tímto problémem se obšírně zabývá kniha Muzeum umění v digitální době, Ladislav Kesner, Argo, 2000.
7 studie US Artists Report, která zkoumá přístup veřejnosti k umělcům, viz. příloha, s. 61.
8 Viz. "Konkrétní příklady," s. 47.
9 Poměr příjmu mezi kódovanými a nekódovanými informacemi vzrostl v prospěch kódovaných. (Alvin Toffler, Šok z budoucnosti, Práce, 1992, s. 58).
10 O kreativitě jsem se již zmiňovala v předchozí kapitole, pro podrobnější vhled na toto téma uvádím názory Josepha Beuyse, Juliae Cameron a P. H. Raye v příloze na s. 57, 58, 60.
11 Např.neziskové organizace, spolky, státní instituce, sponzoři…
12 Viz Kapitola III., s. 34.
13 Viz Kapitola III., s. 37.
14 Viz Kapitola III., s. 51.
15 Waldorfská pedagogika, projekt "Začít spolu", universitách třetího věku, projekty celoživotním vzdělávání…
16 Viz Kapitola III., s. 31.
17 Joseph Beuys, Rozhovory s Josephem Beuysem, Votobia, Olomouc, 1999, s.8.
18  V kapitole III. např. Mezinárodni škola pro lidský hlas, Divadelní studio Ježek a čížek, ochotnický soubor v Těchonicích, muzeum v Máslovicích… jsou sociální a terapeutické přesahy umění jasně zřetelné.
19 Mezníky v lidském životě, v ročním cyklu, v historii obce nebo národa…
20 Např. amatéři, bezdomovci, děti, mentálně postižení, známí z vlastní vesnice….
21 Nepublikovaný katalog, autoři Martina a Jan Svobodovi.
22 Viz Kapitola III., s. 25.
23 Viz Kapitola III., s. 41.
24 Jeremy Rifkin, The Age of Access, The New Culture of Hypercapitalism, Where All of Life Is a Paid-for Experience, , USA, 2000, s.140.
25 Kurzy vaření, ručních prací, tance, zpěvu, hry na hudební nástroje…
26 Terapeutické dojení krav, jízda na koni…
27 US Artists Report, organizace se zabývá vztahem veřejnosti k umělcům, viz příloha s. 61.
28 Viz Kapitola III., Podchod v Letňanech, s. 37.
29 Viz kapitola III., s. 43.
30 Není publikováno, autoři Martina a Jan Svobodovi.
31 Alexandra Brabcová, Brána Muzea otevřena, Průvodce na cestě k lidem a lidí do muzea, JUKO, 2003
32 jejich názor interpretuje Tereza
33 pomník z prošívaných dek
34 V originále Expanded Contexts: Art and Community
35 V originále Art buddies
36 V originále Side Walk Map
37 Joseph Beuys, Rozhovory s Josephem Beuysem, Votobia, Olomouc, 1999, s.137.
38 Joseph Beuys, Rozhovory s Josephem Beuysem, Votobia, Olomouc, 1999, s.133.
39 Joseph Beuys, Rozhovory s Josephem Beuysem, Votobia, Olomouc, 1999, s.137.
40 Julia Cameron, Umělcova cesta, Triton, Praha, 2000, s.20.
41 Julia Cameron, Umělcova cesta, Triton, Praha, 2000, s.195.
42  Julia Cameron, Umělcova cesta, Triton, Praha, 2000, s.12.
43  Tvůrci kultury: Jak 50 miliónů lidí mění svět
44  Alvin Toffler, Šok z budoucnosti, Práce, Praha 1992, s. 60.
45  Jeremy Rifkin, The Age of Access, The New Culture of Hypercapitalism, Where All of Life Is a Paid-for Experience, USA, 2000, s. 137.